Darkroom

Tyto stránky jsou zrušeny, jejich nová adresa je zde : darkanime.webnode.cz

Statistika

Povídková soutěž

10. Soutěžní povídka - V noci na mém nejoblíbenějším místě

Autor : Katti-chan

Téma : Nejmilejší místečko

Anime / Manga : Shaman King

Žánr : Shounen ai

-----

V noci na mém nejoblíbenějším místě

    "Aaaach..." pořádně si oddechnu a podél stromu se sesunu na zem do stínu, přičemž si ruce položím za hlavu... "Konečně to máme za sebou Amidamaru- celých 22 kilometrů, jak nám nařídila Anna..." zazubím se na svého ducha, který se mnou byl celou tu dobu.
"Ano - dobrá práce Yohu..." pochválí mě a začne se vznášet kolem mé hlavy. "Ale měli by jsme sebou hodit, než přijde na to, že tě tu flákáš- ještě by nám mohla dát další kola..." poukáže na tu skutečnost a já chtě nechtě musím přikývnout- nebylo by dobré, kdyby nás tu takhle viděla a těch jejích trestů mám už taky docela dost...
"Máš pravdu Amidamaru, tak jdeme- tedy asi spíš běžíme... Stejně jakmile příjdem domů, tak nám řekne, ať jdeme něco nakoupit- pak budeme muset uvařit a nakonec umýt nádobí..." povzdychnu si a pomalu se rozběhnu směrem k našemu domu. "Víš... Někdy si říkám, jak tohle všechno můžeme zvládnout- samí sem a hned tam a tohle... Ale chápu jí- chce, abych byl dost dobrý pro to, abych porazil Haa..." znovu si povzdychnu. "Myslíš si Amidamaru, že bych to vůbec někdy mohl zvládnout? Má za sebou už tolik životů a je tak silný- myslím si, že nikdy nedokážu být silnější, než on, abych ho mohl porazit- co si o tom myslíš ty?" Obrátím se na svého ducha, který za mnou pomalu letí a vypadá to, že při tom přemýšlí...
"Ty máš šanci Yohu..." pokrčí obočí. "Jen musíš hodně trénovat..." ano- přesně to samé jsem před chvílí říkal.. Ale já se prostě bojím, že tohle nedokážu- že se mu nedokážu postavit přímo tváří v tvář...
"Přemýšlel jsi někdy nad tím, jestli by to nešlo obejít nějak jinak Amidamaru? Já ano- co když ho opravdu nedokážu porazit... Měl bych mít v hlavě i jiný plán, jak mu z hlavy vymlátit ten nápad o vyhlazení lidstva..." zamyslím se- ano, už delší dobu přemýšlím nad jinými možnostmi, ale... Na nic nepřicházím- navíc ho pomalu ani neznám- vždyť- sice jsme stejní- jsme dvojčata, ale rozdílní tak, jak jen to je vůbec možné...
"Ne- nad tím jsem nikdy nepřemýšlel Yohu... Ale když to tak říkáš, nebylo by na škodu něco takového si připravit..." slyším jeho zamyšlený hlas a musím se usmát- Amidamaru- někdy jsme jako jedna osoba... Jedna osoba? To bych neměl říkat o něm, ale o Haovi- vždyť jsme vlastně téměř jedno tělo! Takže by prakticky bylo možné, ho přesvědčit... Možná, že jeho duše je někdo jiný, ale tělo má stejný jako já... Nad tím by se už dalo uvažovat... Zastavím se a otočím na svého ducha...
"Amidamaru? Ale vždyť Hao a já jsme vlastně jedna bytost, ne?" přikývne a já pokračuji. "V tom případě... Možná, že by bylo lepší, když by udělal to, co má v plánu a spojil nás dohromady- možná, že bych pak mohl částečně jeho tělo a duši ovládat, ne?" zamyslím se a nakonec sám zakroutím hlavou..."Je to blbost- zapomeň na to- bylo by to moc riskantní a Anna by to stejně nedovolila..."
"Yoh- tentokrát s tebou souhlasím- to by bylo, jako by jsi se sám poslal na jistou smrt, ale to předchozí tvrzení do sebe něco má..." přikývne. "Jste vlastně jedna duše a i jedno tělo... Jen, s prominutím, rozervané na dvě části... S tím by už šlo něco udělat..." Usměju se na něj a převracím si to celé v hlavě... "Oh a měli by jsme jít Yohu, už jsme tu opravdu hodně dlouho..." Přikývnu a rozběhnu se co nejrychleji dovedu- Anna mě zabije! Opravdu už je moc hodin....
 
"Kde jste byli, Yohu?" zarazím se ve dveřích a pohlédnu na Annu, která se opírá o kuchyňskou linku a popíjí čaj. "Neříkala jsem ti, že se máte vrátit co nejrychleji?" otáže se, pořád tak mile, že se začínám bát toho, co udělá, když promluvím... Nahlas polknu a pomalu přikývnu...
"Pořád jsi mi neodpověděl- kde jste byli, Yohu?!" otáže se trochu prudčeji a i její postoj je najednou více... bojovný?
"No... my totiž..." znovu polknu a povolím si límeček u košile. "Trochu jsme se zapovídali a zapomněli jsme na čas..." nervózně si prohrábnu vlasy a pomalu se odsunuju pryč z jejího zorného pole.
"YOHU?! tak takhle to dál nejde- ihned běžte nakoupit do samoobsluhy nějaké kvalitní suschi... a pečivo, čaj, nějaké pití a nezapomeň hnojivo pro mou novou květinu!" ukáže někam za sebe, kde stojí květináč s nějakou hodně malou kytkou, která není pomalu ani vidět... "Tak na co tu ještě čekáte?! Peníze snad máte, ne?" její řízný tón mě vytrhne ze 'snění' o té kytce a já se raději rychle rozbíhám ke dveřím, aby mi nemohla říct ještě o něčem, co potřebuje... Už takhle přejdu snad půlku města, než seženu nějaké hnojivo- jak mám sakra vědět, kde je tady zahradnictví?! Povzdychnu si a zvolním krok, když si uvědomím, že už jsme od Anny dost daleko na to, aby nás mohla vidět...
"No neříkal jsem to?" zazubím se na Amidamara a ruce dám znovu za hlavu, přičemž si to dost pomalu vykračuji po ulici- pomalu se stmívá a já jsem dneska ještě neviděl Mortyho- zajímalo by mě, kde se asi toulá... Určitě někde sedí za svým počítačem a shání zase různé články na internetu... Nechápu, jak ho to může tolik bavit? Vždyť venku je tak krásně, když zrovna u toho není Anna, která ti naloží tuny práce... Zašklebím se...
"No- buď rád Yohu, že toho není víc- nevím, jak by jsi to pak všechno unesl..." namítne Amidamaru a já se zasměji- zase má pravdu...
"Amidamaru? Až to domů odneseme, tak se půjdu projít- půjdeš taky? Chtěl bych jít na hřbitov si po dlouhé době zase někam tam sednout a utřídit si myšlenky... Moje nejoblíbenější místo tady a já nemám vůbec čas tam zaskočit… Poslední dobou mi připadá, že mám strašně málo soukromí, jak je tu Anna, a Morty, Trey, Rio, Ren, Tamara a prostě celá parta- je nás tu strašně moc a v tom hluku co dělají Trey s Renem se opravdu přemýšlet někdy nedá..." optám se, protože vím, že dnes si s ním tam povídat nebudu...
"Já tam s tebou půjdu Yohu- už jsem moc dlouho neviděl nějaké lidi, co tam mají taky hrob." usměje se a zastaví, jelikož jsme právě na přechodu a svítí nám červená. Zbytek cesty do obchodu proběhne už bez toho, aby jsme mezi sebou mluvili- nakoupíme potřebné věci a vydáváme se ven, hledat někde zahradnictví, nebo přinejhorším květinářství- zajímalo by mě, kde Anna tu kytku sebrala... Protože jestli si jí koupila sama, tak to si to hnojivo taky mohla sehnat rovnou, ale jak jí znám... Stejně by to nechala později na nás... Proč by se sama obtěžovala, že? Uchechtnu se a Amidamaru se na mě tázavě zadívá.
"Ale nic- jen jsem přemýšlel nad tím, proč si Anna to hnojivo nekoupila sama a poslala pro něj nás..." vysvětlím mu a znova se zasměji. "Určitě věděla, že přijdeme pozdě a tak, aby jsme měli co dělat za trest..." znova se zasměji a ruce si dám za hlavu, až mi nákup mlátí o záda a rozhlížím se po ulicích, kde by mohli hnojivo mít.
"Zase nás prokoukla, říkáš?" přidá se do hovoru.
"Jo- přesně tak- stejně nechápu, jak může někdy vědět věci, o kterých by neměla mít ani tucha..." zamračím se. "Hm- asi nás nechává někým špehovat..." zasměju se, když pomyslím na někoho, kdo běhá ze stínu do stínu a snaží se mě sledovat- musel by být po jednom dni strašně uhnaný- jako já- a pochybuji o tom, že by to někdo dělal dobrovolně...
Na to Amidamaru už zůstává zticha. "Děje se něco?" zeptám se ho, když vidím, jak mě na chvilku předešel a rozhlédl se do stran.
"Ne- to je dobrý Yohu, jen mi připadalo, že cítím auru jiné duchovní síly..." naposledy se rozhlédne. "Asi se mi jen něco zdálo- to bude tím, že jsem dlouho nepotkal cizího ducha..."
Pokrčím rameny. "Když myslíš..." taky se rozhlédnu- po chodníku a pak po domech. "Kdyby se ti zase něco nezdálo, tak mi to určitě řekni Amidamaru- ať se můžu když tak připravit..." usměju se na něj a vypouštím z hlavy to, co mi řekl o tom, že nás někdo pozoroval...
Nakonec se přeci jen dostaneme k nějakému stánku, kde prodávají hnojivo- ihned jedno koupím a pytel si přehodím přes rameno, než začnu jít svižným krokem domů- už je dost pozdě- tedy- alespoň slunce už zašlo- možná, že je tak devět hodin- možná víc...
 
"Co vám tak dlouho trvalo, Yohu?!" ozve se ihned Anna, když si sundávám sandále a nákup opatrně skládám na kuchyňskou desku... Otočím se na ní a vidím, jak do místnosti vstupuje Tamara, která se zarazí, když mě uvidí a skloní pohled k zemi, mumlaje pozdrav.
"Jé- ahoj Tamaro." pozdravím jí a zazubím se, než se otočím zpět na Annu. "Zdrželo nás to hnojivo- nemohli jsme najít nikde krámek..." usměju se a Amidamaru vedle mě souhlasně přikývne...
"To jsi tak hloupý, Yohu? A nebo ti to jen někdo namluvil?!" dá ruce v bok a propaluje mě pohledem- nechápavě se na ní podívám. "Vždyť květinářství je jen o jednu ulici dál od Obchodu! Dokonce přímo od něj je tam až vidět!" hups- unikne mi a já si pročísnu vlasy.
"Jé- tak to jsem neviděl- příště to už ale budu vědět!" dodám rychle.
"To je dobře a teď něco uvař- do půl hodiny, ať něco je a dobré- Rio bohužel dneska nepřijde a tak to zbylo na tobě a neboj se... Taky nejsem nadšená, že to budeš dělat ty a ne Rio... Já se zatím budu dívat na televizi vedle v místnosti..." Zhluboka si oddechnu, že odejde z pokoje pryč- dneska němá moc dobrou náladu, i když... Kdy jí má? Pousměju se a nákup vložím do lednice a tašku uklidím do skříňky. Chudáček Rio, že musí vařit, ale nyní... Je snad nejšťastnějším na světě, že je pryč a nemusí nic dělat...
"Tak se do toho dáme Amidamaru- co myslíš, že bych měl udělat?" otočím se na svého ducha, který jen krčí rameny a pozoruje mě, jak pomalu připravuji nudle a nějaké masové kuličky s omáčkou a zeleninou... Snad to Anně bude chutnat a nepošle mě sem znova, abych udělal něco lepšího... Už, abych byl odsud pryč na hřbitově- opřený o zídku- nebo rovnou na ní... Ach jo- jak mi někdy schází ten poklidný život, před tím, než jsem potkal Annu... Nic jsem nevěděl a netušil, co za osud mě čeká a co vše musím udělat a zvládnout... Sladké nevědomí...
Položím tácek s jídlem před Annu a se slovy. "Snad ti to bude chutnat." si sedám naproti ní. "Kde jsou ostatní?" zeptám se a v puse žvýkám kousek masa.
"Trey s Renem jeli za Pilikou do města, Morty se tu neukázal celý den- asi má možná domácí vězení... Rio říkal, že nepřijde- je na nějakém závodě s motorkou a svým 'gangem', Tamara šla k babičce s hrncem jídla a vrátí se asi za hodinku... Stačí ti to?" zeptá se mě a já přikývnu.. Neřve, nekřičí, nerozčiluje se... Takhle by to mohlo být pořád.
"Jistě Anno... Za chvilku pujdu, pokud mi to dovolíš- chtěl jsem se jít projít- už jsem dlouho nikde nebyl..." zeptám se- vím, že mi všechno nejdřív musí schválit, protože jinak vyvádí a já nechci dostat nějaký z jejích krutých trestů, které by správně měli posílit mou fyzickou sílu- někdy to není na škodu, ale ona to má až moc vyčerpávající i na mě...
"Já tě tu nedržím Yohu, ale... Kdyby jsi mi chtěl cokoliv říci- jsem tady... nezapomeň na to..." překvapeně na ní pohlédnu- dělá si o mě starosti? To je pomalu jak ve snu- zdá se mi a znovu jen přikývnu a věnuji se pouze svojí večeři...
"Dobře Anno- tak já jdu!" houknu do obýváku, odkud je slyšet televize, beru si bundu a vybíhám na dvorek...
"Čau Tamaro..." pozdravím ji, když jí míjím v brance do zahrady a ještě vidím, jak jí znachový tváře, než se rozběhnu směrem k městu...
 
"Ach- konečně zase klid... a ticho..." vydechnu, když si opatrně lehám na zídku pod velkým stromem uprostřed hřbitova... Amidamaru se zatím někam ztratil, ale pořád cítím jeho přítomnost tady...
Tohle je moje snad nejoblíbenější místo- můžu tady vše- popřemýšlet si, najdu zde klid a mír, který se mi rozléhá nitrem, když tu ležím... Mám to tu rád... Jako dlouho jsem neměl nic tak rád, jako tuhle zídku na tomto kopečku uprostřed hřbitova s velkým stromem…
Hm, ale o čem jsem to chtěl přemýšlet? Zamyslím se... Ano, o Haovi... Docela mě štve, že nevím, jak jej mám přemoci, když vynechám tu možnost ho zabít, jelikož vím, že to se mi asi nepodaří- vždyť ho ani moc neznám a... Nevím, jestli je má nenávist k němu tak velká, když ho neznám... Co když má na své osobě i nějaké kladné věci? Zajímalo by mě, jaký je za tou svou stránkou nadřazenosti a samolibosti... Je opravdu celý zlý a nebo má v sobě i dobro, které by ho mohlo ovládnout, když by bylo probuzeno?
Nad čím to přemýšlím?! Zatřepu hlavou a zavřu oči, abych neviděl na hvězdy, které jsou všude nad mou hlavou...
"Řekni mi bratře, čím bych tě mohl porazit?" zašeptám do vzduchu, až mi na zátylku vstane pár chloupků- je to tak zvláštní se ptát na hlas- nevím, kdo mě slyší či vidí... A hlavně- nikdo tu není a přesto je nás tu mnoho- všichni duchové, kteří proplouvají polem této zídky musely slyšet má slova- otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe... Zamračím se, když nespatřím skoro nikoho z těch, kteří tu sídlí...
Jsou tu asi jen tři nebo čtyři duchové a Amidamaru, který si s jedním z nich povídá na druhé straně u malé kamenné stavby...
Znovu si lehnu a zavřu oči, přičemž cítím chlad, který kolem mě proudí- kolik je asi hodin? Země začíná chladnout, ale mě se odsud ještě nikam jít nechce...
Ach, jak jen bych ho mohl porazit, ale... Co se stane po tom, kdyby se mi to náhodou podařilo? Vezmu si Annu a budeme spolu mít pět dětí někde na ostrově poblíž Japonska? Už jsem nad tím někdy přemýšlel, ale... Chci vůbec život s Annou? Nepřitahuje mě, ale je to dohodnutý sňatek, který by se měl ctít... Navíc- stejně si myslím, že ze souboje s Haem nevyváznu živý- vždyť je tak silný, co já se mu můžu rovnat...
"Jak bych tě mohl porazit Bratře? Poradíš mi?" ptám se znovu do větru- jako by mi snad on mohl odpovědět...
"Na to musíš přijít sám Yohu..." leknutím otevřu oči a rozhlédnu se zmateně kolem sebe,kdo to řekl- tlumeně vykřiknu, když jsem za nohu stáhnut ze zídky a na mé ústa je položená něčí ruka... Někdo mě přirazí na studené kameny, ze kterých je zídka složena a já teprve teď otevřu oči, abych se podíval na osobu stojící přede mnou...
"Ha-Hao?!" zeptám se zmateně, když svou ruku oddálí a v tu chvíli chci začít volat na Amidamaru, který se určitě ještě baví s tím duchem starce...
"Ššššt." přiloží si prst přes rty. "Pokud vím, tak jsi mě sám volal..." řekne mi a já si ho až teď začnu pořádně prohlížet- nikdy jsem ho neviděl takhle zblízka- vždy byl nejmíň o 10 metrů dál a teď je tady přímo naproti mě- i když je tma, dokážu rozeznat jeho tvář, která se tak moc podobá té mé... Nevím proč, ale nyní mě pohled do jeho očí spíš uklidňuje a nemám chuť vytasit hned starý meč a začít proti němu bojovat- vždyť i on jej nemá v ruce a nikde nevidím ducha ohně...
"Co chceš?!" zeptám se obezřetně a ignoruji jeho předešlou poznámku- nevolal jsem ho- to ne... Jen jsem se snažil na něco přijít, i když... Možná, že když řeknu nějakou větu´, která je určena pro něj, nahlas, že on to ví... Možná, že přijde vždy, když zašeptám nějaké přání ohledně jeho... Ale není to potvrzené, jen malá domněnka... Možná bych se měl pokusit informovat Amidamara, že tu je můj bratr- myšlenkově a on by tu hned byl... Byl by tu a... Narušil by tuhle chvíli, kdy tu stojíme jen my dva.... Zatřepu zuřivě hlavou nad tím, na co myslím a zahlédnu pobavení v bratrových očích... "Tak co jsi chtěl?" zeptám se znova...
"Já?" zeptá se potichu. "Nic- vůbec nic- to ty jsi chtěl něco po mě- poznal jsem to..."
"Nenávidíš mě, tak proč jsi sem chodil?" zeptám se ho zpátky, jelikož osobně bych takhle nikam nechodil- i když... Možná je až tak moc samolibí, že si myslí, že bych na něj nedokázal připravit nějakou léčku, kterou by nezvládl...
"Nikdy neodmítnu volání svého bratra..." odpoví mi a já zúžím oči- něco tady nehraje- nebo se mi to jen zdá? "Mlčíš?" ozve se po chvíli a já si uvědomím, že se na něj jen dívám, zatím co přemýšlím o tom, proč tady vlastně je...
"Eh- Hao- nemohl by jsi mě už pustit?" zeptám se nervózně a ukážu na jeho ruku, která mi právě mačká košili... Ten jí ihned sundá a vyšvihne se nahoru na zídku, zatímco já zůstávám dole- opře se o ruce a podívá se na hvězdy- je tak klidný- proč to dělá? Co tímhle sleduje?! Obezřetně se na něj dívám a přes zídku se porozhlédnu po hřbitově, jestli náhodou nespatřím někde Amidamara- ano- je pořád s tím duchem a zrovna zády ke mě- zakleju... Myšlenkově se s ním momentálně spojit nechci... Podívám se znovu nahoru na Haa, který se na mě už zase dívá.... Po chvilce ke mě natáhne ruku a já se jí chytím- vyzdvihne mě nahoru a já sedím vedle něj...
"Tak co jsi chtěl Yohu?" protrhne jeho hlas tu tichou atmosféru mezi námi a v tu chvíli si uvědomím, že mi vše kolem přijde jako sen... Jako by se mi to celé jen zdálo- oblíbené místo, můj bratr- můj nepřítel a jinak nikdo, kdo by nás otravoval... Jako by to byl sen, který mi chce ukázat, jaký Hao doopravdy je...
"Nic... Abych řekl pravdu, tak jsem jen přemýšlel nad tím, jak bych tě mohl zničit, protože jsi opravdu silný a mě připadá, že to nezvládnu..." není důvod, abych mu o tom neřekl- přeci se chceme zabít navzájem, tak v čem je problém,že? A tohle je jen malá chvilka, kdy jsme tu jako bratři- tiší společníci, kteří si vypráví mezi válkou... Stejně mi to připadá tak zvláštní- otočím hlavu k jeho tváři a pohodlněji si poposednu, abych na ní viděl pořád... Je tak stejný, jako já- až na to, že má delší vlasy, jako by jsme byli dvě strany zrcadla... A má náušnice- taky jsem vždy chtěl nějakou mít, ale nikdy mi to nikdo nedovolil... Usměju se pro sebe a tak nepostřehnu, že se na mě Hao nyní dívá také...
"Máš pravdu- nejsi tak silný, jako já, ale spolu by jsme byli silnější, než kdokoliv na světě... Zachránili by jsme přírodu, které lidi tak ubližují,...." ano- stará se o přírodu a já mu to za zlé nemám, ale... Tím, že vyvraždí celou zemi, tím nic nenapraví- později by se tu stejně našlo něco, co by tu přírodu zničilo... Navíc- pravděpodobně by jsme zanikli i my, jako šamani, protože by nás bylo málo a byly by samé souboje o půdu a byli by jsme ze všeho podráždění... Nefungovalo by to...
"Proč chceš zachránit všechny Hao? Tak se odstěhuj na nějaký ostrov, kam ještě nevkročila lidská noha a usídli se tam... Zapomeň na lidi a žij tam v klidu, ne?" vím, že ho upřeně pozoruji, ale všechno je tak zvláštní- ještě donedávna jsem ani netušil, že mám nějakého bratra- dvojče- a to teď tady se mnou sedí- jsme nepřátelé a přesto to tak necítím... Nechci s ním bojovat, protože je vlastně mou druhou polovičkou... Mou druhou polovičkou? To zní zvláštně- usměju se a Hao si toho všimne.
"Proč se směješ, Yohu?" zeptá se mě a jeho hnědé oči ani nemrknou... "Jo a... Nevím- možná se mi nechce a dal jsem do toho snu už tolik úsilí a zatím mi to nic nepřineslo... Tak vyčkávám- jednou se mi to podaří a svět bude čistý..." vypadá, že se zasnil...
"Proč se směju? Jen... Napadlo mě, když jsme vlastně teoreticky jedna osoba a tak jsem si řekl, že jsi má druhá polovička... Je to zvláštní- lidé tohle říkají, když mluví o svých partnerech a nebo o těch, s kým zrovna chodí a ty Hao... Ty jsi vlastně moje druhá Polovička... Druhá polovina duše... Zní to zvláštně, nemyslíš?" ani nevím, jak je to dlouho, co jsem si s někým takhle otevřeně promluvil a přitom ho skoro neznal... Dá se říct, že zrovna dost riskuji tímto rozhovorem...
"Máš pravdu..." zasměje se- slyším jeho smích- tak dlouho jsem ho neslyšel a on se směje opravdu hezky, když to není ten ledový, jaký používá normálně... „I tak by se to dalo říct, Yohu…“ podívá se přímo do mých očí, až mě z toho pohledu trochu zamrazí…
„Jak tě můžu porazit Hao- řekni mi, jak bych to mohl udělat?“ zeptám se najedou vážně a i on se přestane smát, ale úsměv mu na tváří zůstává i nadále- vždy se usmívá- nechápu, proč to dělá, ale vím, že takhle asi okouzlil každou dívku, která je v jeho týmu…
„Vím, že ty by jsi mě dokázal porazit, Yohu, ale já ti k tomu nedám příležitost…“ usměje se a já si v tu chvíli uvědomím, že před chvílí říkal úplně něco jiného- že ho silou porazit nikdy nebudu moci, tak… Jak to myslí teď? Přivřu k sobě oči a začnu se vpíjet do těch jeho- Amidamaru, jestli teď přijdeš, tak se asi přestanu ovládat!… Ani nevím, proč jsem tuto předešlou větu řekl, ale…
„Řekni mi, jak bych to mohl udělat, Hao…“ zvláštní chvíle- nechávám pootevřené rty a čekám na to, co mi odpoví… Odpoví mi vůbec? Nemusí, ale pořád tu je- co tedy chce? Popovídat si se mnou o ničem? O našich plánech? Přišel mě snad zničit, ale něco ho zastavilo a nyní tu se mnou sedí? Proč jsi tu Hao, řekni mi to…
„Na to musíš přijít sám bratříčku…“ nakloní hlavu ke straně a opře se dozadu o ruce. „Přeci ti nebudu říkat svá nejtajnější tajemství?“ nadzdvihne provokativně obočí a já odvrátím pohled pryč- porozhlédnu se po okolí- pomalu tu nikdo není- že by se Haa tak báli a proto se skrývají? Kdo ví… Ani Amidamara tu nikde nevidím- kam zmizel? Zamračím se a otočím se zpět na bratra, který si mě prohlíží…
„Jsme si tak moc podobní bratře… a přesto rozdílní…“ zašeptá- přesně tohle jsem si říkal taky!
„Třeba nejsme až tak rozdílní, jak si myslíš Hao…“ zašeptám stejným tónem, jako on tu předchozí větu a taky se usměji… Ano- vlastně mezi námi pomalu není rozdíl, když se nad tím tak zamyslím… Možná, že jen těch několik tisíc let a jiný sen, jinak… jsme dvojčata….
„Možná…“ připustí a tím se hovor na chvíli zastaví- prohlížíme si sebe navzájem a nic nedokáže tu chvilku rozptýlit- věřím v to… Zajímalo by mě, nad čím přemýšlí… Snad nad tím samým, co já? Přemýšlí nad námi dvěma?
„Nad čím přemýšlíš Yohu?“ zeptá se mě, až sebou trhnu- tohle jsem nečekal, ale někdo se zeptat musel…
„Nad tebou- nad námi…“ odpovím popravdě- v duchu se ušklíbnu- že by hodina pravdy? Alespoň doufám, že on nelže… Vidím, jak se na jeho tváři rozprostírá úsměv. „Nad čím ty?“ zeptám se nazpátek, aby nenastala další chvíle ticha…
„Nad tím samým… Asi máš pravdu, Yohu- s tím, že nejsme až tak rozdílní… bude to pravda…“ usměje se znovu a podívá se na nebe. „Neshánějí tě přátelé?“ otočí se znovu ke mně…
„I kdyby… momentálně mi je to naprosto jedno…“ odpovím mu popravdě- zase ten úsměv… Neumí nic jiného, než se takhle usmívat? „Víš, možná, že je to divné, ale s tebou se mi tady povídá dobře- možná, že by jsme tohle mohli dělat častěji.“ Nervózně se zasměji a už si nadávám za to, co jsem řekl- já jsem tupej! Prohrábnu si rukou vlasy a z přivřených víček se podívám na jeho reakci na to, co jsem řekl… Pozoruje mě- s hlavou nakloněnou ke straně se na mě dívá, než si zkousne spodní ret…
„Pojď sem blíž, Yohu…“ nevím, co mě vede- snad jeho hlas, ale… Skláním se k němu, jak si přál a on odpoutává jednu ruku ze zídky- vjíždí mi s ní do vlasů, když si mě přitahuje blíže k sobě…
Nevím, co mě vede, ale zavírám oči a nechávám jej, aby mě políbil- aby se bratrovy rty setkaly s těmi mými, i přes to, že je to zakázané- pro nás oba…
Nakláním hlavu ke straně a nechávám ho, aby si se mnou dělal, co chtěl- nemyslím na budoucnost, ani na Annu- svou budoucí snoubenku… Teď je vše jiné- teď je ten okamžik, kdy mě líbá můj bratr- mé dvojče- má druhá polovina duše… A já se nechávám, přičemž se mu vybízím- pobízím ho, aby pokračoval, aby mě pořád lehce líbal a nepřestával, ať by se dělo cokoliv…
„Hao…“ neslyšně zašeptám do jeho rtů, když se jeho ruka opět sesune dolu a on se o ní opře… Jeho oči jsou pořád přivřené a on zaklání hlavu dozadu, až mu vlasy spadnou ze zídky a visí dolu v dlouhých pramenech…
Omámeně si prohlížím jeho šíji, kterou mi ukazuje- jeho tělo, po kterém jedu pohledem- nikdy jsem se na něj takhle nedíval a nyní mi při tom pohledu schnou rty a já po nich přejíždím jazykem, aby byly opět vlhké… Na chvíli se pozastavím nad tím, na co myslím a přesouvám se více k němu… Pozoruje mě- každý můj pohyb mapuje svýma přivřenýma očima- když se k němu skláním- přímo vidím, jak visí očima na mých rtech, které se opět dotýkají těch jeho…
Otevírá ústa a nechává mě, abych mu je pomalu plenil- abych ho ochutnával, zatímco on si vše užívá… Možná, že už vím, jak tě porazit bratře a myslím, že ty jsi chtěl, abych to věděl… To proto jsi dnes přišel na mé nejoblíbenější místo- věděl jsi, že tu budu a věděl jsi, že jsem na tebe myslel, když jsi mě slyšel říkat tu větu, kde jsem tě prosil o to, abys mi řekl, jak tě porazit…
-fin-
Žádné komentáře
 
Děkuji že jste přišli, těším se na Vaší příští navštěvu ! !