Darkroom

Tyto stránky jsou zrušeny, jejich nová adresa je zde : darkanime.webnode.cz

Statistika

Ledové srdce (Naru)

Ledové srdce

          Držel ho v náruči. Jeho drobné štíhlé tělo, poskvrněné vlastní krví.
 ,,Proč?“pohlédl do nebes. Z modré oblohy se vločka po vločce k zemi snášel bílý sníh. Bílý, jako jeho krásná tvář. A znova se musel zeptat ,,Proč?“sklopil oči k chlapci. K té nádherné bytosti, potřísněné krví, té bytosti, která jako jediná dokázala proniknout do jeho ledového srdce. ,,Haku“po tváři mu stekla slza, hned se vpila do obvazů, co měl zabiják omotané kolem úst. Kéž by…Kéž by jen jednal jinak. Kéž by to byl on, kdo by teď ležel mrtev na zemi. Kéž by…dvě slova, co ale zmůžou? Nic! A tak dál upíjel doušky z kalichu plného zoufalství a užíral se vzpomínkami na doby, kdy tohle stvoření, ležící mu v jeho teplé náruči, žilo….
                                    *******************************************
 
             Haku seděl na zemi. V břiše mu hlasitě zakručelo, to jeho žaludek se dožadoval jídla. Chlapec však neměl hlad. Celý den do úst nevložil jediné sousto. Nemohl, čekal na svého pána. On je přeci jen pouhá zbraň, nemá nárok vložit do úst jídlo, co patří Zabuzovi. On ne.
Dveře se otevřely. Spočinul v nich ten, na koho celou tu dobu čekal.
,,Zabuzo“v hlase měl neskrytou radost. Zabiják k němu přešel, v očích autoritu. ,,Jak dopadla mise?“byl chlapec zvědavý. Postavil se a přešel ke svému pánu, co si mezitím sedl do mohutného křesla, stojícího uprostřed místnosti. Jal se mu hojit malé šrámy a modřiny, co si Momochi z boje odnesl.
,,Úkol jsem splnil“sepnul dlaň v pěst. ,,Jeden utekl“dodal. Haku pokývnul, že rozumí. ,,Nemáš hlad?“ samotnému mu s otázkou zakručelo v břiše. Tváře se mu zbarvily do nachova.
,,Ne“ odpověděl Zabuza. A když chtěl chlapec odejít z místnosti, aby tam svého pána nechal o samotě, dodal ,,Najez se“.
              Najez se. Chlapec si ta slova v duchu přeříkával znova a znova. Byl šťastný, že o něj jeho pán projevil nějaký zájem! Vždyť mu řekl, aby se šel najíst! To musí znamenat, že si ho alespoň trochu váží nebo ne?
               Druhý den se vydali na misi společně. Muž, který Zabuzu za práci platil, nedával moc peněz, ale pořád lepší, než nic. Nabídky se mu zrovna nehrnuli a on potřeboval každou minci, aby mohl uskutečnit svůj plán.
 
                                        ************************************************
              
                 Když se vrátili domů, Zabuza unaveně klesl do postele. Tentokrát jich bylo o dost víc, než minulý den. Haku byl také unaven. Neměl žádnou chakru. Ovšem nelehl si. On ne. Je přeci jen pouhá zbraň, určená k ničení a zabíjení. Spoušť té zbraně dokáže zmáčknout jenom Zabuza.
,,Nechceš něco k jídlu nebo k pití?“usmál se chlapec i přes vyčerpání. Ovšem, že by si Zabuza něco dal, ale jeho nástroj si taky musí odpočinout, jinak by byl k ničemu!
,,Jdi si lehnout“rozkázal mu. Chlapec málem vylítnul radostí! Jdi si lehnout! opakoval si stále. Jeho pán o něj má starost! Vesele zalehl do svého pelechu. Nemohl však usnout. Stále si ta slova přeříkával…
 
                                          ************************************************
 
              Tu noc Haka probudil zvláštní zvuk. Zvuk, který ještě nikdy neslyšel. Sedl si na postel. Bosé nohy dopadly na zem. Otevřel dveře a tiše se dostal až k Zabuzově ložnici, ze které se zvuk ozýval. Dveře byly pootevřené. Chlapec k nim došel, nenápadně škvírkou pohlédl do místnosti. Čekal ho šok a smutek. To, co se v místnosti dělo, neměl vidět. On ne. Po tváři mu sjela ledová slza. Pravidelné steny a skřípot staré postele přehlušil něčí hlas.
,,Haku!“křikl Zabuza. Chlapec sklopil pohled k zemi. Chtěl utéct. Ale vždyť…Vždyť je pouhá zbraň! Tak proč? Proč to tak bolí? Je to normální, aby to tolik bolelo? Aby ho bolelo jeho ledové srdce? Srdce, které by nemělo cítit? Postavil se. Slza zmrzla a roztříštila se na milion částiček. Otevřel dveře a svým typickým způsobem pronesl
,,Přeješ si něco, Zabuzo?“přitom se mu bodavě díval do očí.
,,To je tvá dcera?“zakřeněla se žena, co Zabuzovi ležela nahá v náruči.
,,Ne“odpověděl ledově muž. Odstrčil ji od sebe. ,,Vypadni“křikl na ni. Haku stál, ani se nehnul, když do něj žena rozčíleně vrazila. Momochiho pohled se zastavil na chlapci.
,,Proč nespíš?“postavil se. Bez studu si před chlapcem začal oblékat své černé kalhoty. Poté si omotal tvář obvazem. Pohlédl na chlapce. Haku neodpovídal. Neměl mu co říct. ,,Jdi si lehnout, jdu na noční lov!“ prošel okolo něj Zabuza. Jeho slova zněla tak chladně! Chlapce to ranilo. Ani jeden jediný pohled mu nevěnoval. Další slzička…slzička plná bolesti. Setřel ji. To bylo naposled, kdy projevil svou slabost! Už se to nikdy nebude opakovat. Zbraň totiž nic necítí. Nic, jako je láska!
 
                              ****************************************************
 
              Do rána nespal. Zbraň nepotřebuje spánek, říkal si furt. Zabuza stále nikde. V břiše mu kručelo. On však dál seděl uprostřed té místnosti, co začal tolik nenávidět. Zbraň totiž nepotřebuje jíst. Zbraň nepotřebuje nic! Jen častou údržbu! A on…On je ta zbraň! To osud mu to předurčil…ne on. Dveře se otevřely. Zabuza v dlaních svíral tři mrtvé zajíce. Položil je na stůl a přistoupil k chlapci, co na něj ani nepohlédnul. Zbraň přeci nemá nárok dívat se svému pánovi do očí!
,,Haku“oslovil jej ninja. Ano…Haku, tak mu jeho pán říká…Pohlédnul Zabuzovi do tváře. Nepromluvil. Nemá nárok na něj mluvit! Zbraň nemluví, zbraň poslouchá! ,,Uvař ty zajíce“rozkázal mu ninja. Nejspíše mu chlapcovo chování vyhovovalo. Haku se zvednul, vzal opatrně zajíce do dlaní a vydal se do kuchyně. Momochi jej zkoumavě sledoval. Podivil se nad tím, jak chlapec zajíce opatrně nese.
          Je to pánovo jídlo, musí na něj dát pozor! Položil chlapec mrtvá zvířata do škopku naplněného vodou. Když je zcela zbavil všech chlupů, připravil je k vaření. Až když bylo jídlo hotové, odnesl jej pánovi.
           Zabuza seděl ve své pracovně, co si vytvořil z malé místnosti. Prohlížel si svůj plán na další misi. Chlapec mu jídlo položil na stůl. Nehybně stál. Čekal na další příkaz. Momochi se na něj podíval. Odhrnul si obvaz a dal se do jídla. Když dojedl, chlapec talíř i s příborem odnesl.
 
                              ****************************************************
            I další den uběhl podobně, jako ty předešlé. Haku nemluvil, nesmál se...jen mlčel a čím dál víc hubnul a blednul. Zabuza byl však do své práce natolik zabrán, že jej nenapadlo, že se něco stalo.
 
,,Dnes nás čeká poslední úkol.“oznámil Momochi své zbrani, když byli na cestě, skákajíc ze stromu na strom.
Haku neodpověděl. Cítil se slabý, ale to by neměl...zbraně nesmí být slabé, pak jsou nepoužitelné.
 
Po chvíli dorazili k velkému jezeru. Obklopoval jej temný les a suchá tráva.
,,Jsme tu“porozhlédl se po kraji Zabuza. Něco se mu však nezdálo!
Jakmile dopadli ze stromu na zem, ze křovisek na ně vylítli desítky ninjů, připravených nezvané hosty zabít.
,,Haku!“křikl Zabuza.
Chlapec chvíli vrávoravě stál, až pak použil své jutsu, kdy zmrazil celé okolí.
Nepřátelé dezorientovaně padali na kluzkém ledu. Nohy se jim znehybněli. Byli v pasti.
Zabuza vytáhl kunaie a shurikeny, naházel je do nepřátel. Mrtvá těla padala na zem a třísnila bílý led rudou krví.
Haku zaraženě stál. Nemohl se hnout. Něco se mu nezdálo. Prudce se otočil-nepřítel!
Chtěl zaútočit, bránit se, ale nemohl! Místo toho vyčerpaně klesl na kolena. Jako na přivolanou se Zabuzův kunai zabodl do nepřítelova těla, které stálo necelý metr od chlapce. Přiběhl k Hakovi.
,,Vstaň“otočil se k němu zády a skenoval okolí pohledem. Haku se s námahou postavil. Rozeběhl se za Zabuzou, který nehodlal misi jen tak nechat a hodlal ji zcela ukončit.
,,Zabuzo“promluvil po celých dnech mlčení konečně Haku.
Momohi se naň otočil.
,,Co je?“byl vzteklý-ti parchanti věděli, že přijdou!
,,Vraťme se, prosím“požádal Haku svého pána. Zabuza se zamračil.
 ,,Nemůžeme! Vystopovali by nás!“utíkal dál.
Haku mlčel. Věděl, že nemá nárok klást odpor. Běžel dál věrně za svým pánem, ačkoliv se cítil slabší víc, než kdy před tím.
Po půl hodině si konečně mohli odpočinout. Zabuza chlapci podal půlku chleba a sám si vzal tu druhou.
Haku ale neměl chuť jíst....žaludek měl tak zcvrklý, že věřil, že jediné sousto a jídlo vyzvrací.
Proto chleba odmítnul.
Zabuza to nijak neřešil, když nechce, nebude mít!
 
Dlouhé hodiny ještě bloudili v lese a zametali za sebou stopy. Až pak se vrátili zpět do budovy, v jaké sídlili.
Haku zadýchaně seskočil z posledního stromu, aby mohl vkročit do skrýše. Zabuza jej však zastavil.
,,Jsi udýchaný jak po boji. Jde vidět, že jsi vyšel ze cviku. Zítra budeš trénovat! Takhle mi jsi k ničemu!“ vyčítal mu.
Haku naň za tu celou dobu nepohlédl. Bodlo ho u srdce. Jeho pán má pravdu! Je k ničemu! Musí se začít snažit, aby jej Zabuza nevyhodil... je přeci jeho jediná rodina!
 
                              ****************************************************
 
A jak Zabuza řekl, tak se i stalo. Ráno, hned za rozbřesku, stál Haku mezi stromy a soustředěně hleděl na svůj cíl v podobě kusů ledů, co sám vytvořil. Do každého vrazil kunai. Led se roztříštil na tisíc kousků, pomalu padal k zemi. Při dopadu se ještě víc rozlámal.
Hakovi začalo rychle bít srdce. Těžce dýchal a připadal si, jako by měl každou chvíli omdlít.
Před očima měl mlhu, ani si nevšimnul, že k němu jde jeho pán.
Zabuza viděl, jak Haku zbělal. Jak jeho rty místo zdravé rudé barvy vybledly a těžce vsávaly vzduch do plic.
Haku naň němě zíral. Mlha se rozprostřela a začala mizet. Až teď byl schopen svému pánu pohlédnout do očí.
Zabuza zuřil. Ano, všimnul si, že Haku zhubnul. Trvalo mu to ale dlouho, než si to uvědomil. Také viděl, že je jeho zbraň nezdravě bledá, zelenkavá.
,,Vypadni“ křikl na něj.
Haku se polekal.
,,Provedl jsem něco?“těžce promluvil.
,,Vypadni do svého pokoje a jdi si lehnout. Ve tři odcházíme!“oznámil mu, otočil se k němu zády a odešel.
Zničená zbraň je k ničemu! Pokud se Haku nedá do kupy, bude muset být vyměněn! Zuřil Momochi. V hloubi duše jej však štvalo, že na Hakův stav nepřišel dřív...
 
Chlapec se odebral do svého pokoje, do místnosti, ve které stál jediný kus nábytku a to postel. Lehl si, jak pán přikázal, oči však stále otevřené. Hleděl z okna, které bylo naproti jeho lůžku. S nepokrytu záští sledoval malé svobodné ptáčky, jak kolem sebe poletují a vesele prozpěvují. Do očí se mu hrnuly slzy.
,,Ne!“přikázal si tvrdě. Slíbil se, že už nebude plakat. Nikdy!
Odvrátil od zvířat pohled a zahleděl se do stropu. Přemýšlel o svém životě. Přemýšlel, proč vlastně existuje… po chvíli se ho zmocnila únava. Usnul…
 
Teprve až křik Zabuzy jej probudil.
,,Haku, vstávej!“ křičel a bušil přitom do dveří. Chlapec otevřel oči. Zmateně se porozhlédl, kde se nachází. Až když místnost poznal a dokázal si ji ve své hlavě zařadit, vstal a otevřel dveře. Zabuza byl připraven.
,,Vyrážíme“ upozornil chlapce.
Haku němě přikývnul, že rozumí. Bez řečí či připomínek se vydal za svým pánem…
 
Běželi dlouho, než našli svůj cíl. Byl jím most, na kterém stál dav stavitelů. Jak se zdálo, nejspíše proti něčemu protestovali. Asi malá mzda-myslel si Zabuza. Ani si nevšimnul, že chlapec za ním nestojí, ale ještě dobíhá velký kus. Otočil se. Hledal svou zbraň.
,,Haku!“štěknul. Chlapec se vyřítil zpoza větví. Byl zase zadýchaný a nezdravě bledý. Jak se zdálo, odpočinek mu absolutně nepomohl. Zabuza však neměl momentálně čas řešit Hakův zdravotní stav. Teď mu šlo jen o vítězství.
,,Úkol je jednoduchý“promluvil na chlapce. Ten ho přes dotěrný pískot ve své hlavě pořádně neslyšel. ,,Zabijeme všechny stavitele. Tím ukončíme jejich protesty“zdálo se to tak jednoduchý! Chlapec přikývnul. Odskočil na vedlejší větev a čekal na pokyn. Bedlivě pozoroval stavitele, kteří celí špinaví a vyhladovělí protestovali proti malé mzdě. Dva z nich k nim však nepatřili. Ti měli pestře barevné oblečení, neměli přilbu a na levé noze měli malou kapsičku určenou pro shurikeny. Pokynul hlavou k Zabuzovi. Ano, i on si jich všimnul. Nejspíše ninjové povoláni na pomoc.
,,Pche, to jim nepomůže. Nic mi nezkříží plány.“breptal si pro sebe Momochi. ,,Nejdřív vyřídíme je a pak ostatní“promluvil tiše na chlapce.
Ještě dobrou čtvrt hodinu nehybně stáli na větvích a sledovali děj, až se stalo něco, co nečekali. Na most vrtulníkem přiletěl sám jejich “boss“, co dělníkům dlužil a vrahům dával.
Z obrovského vrtulníku nejdříve vylezlo pět ozbrojených mužů, pak teprve velký “kápo“. Byl oblečen do černého obleku, na krku kravatu, vlasy nagelované a už od pohledu bylo vidět, že se s tou podřadnou rasou, co škemrala o prachy, nemá o čem bavit. Aniž by něco řekl, pozvednul pravou ruku, ve které držel kapesník.
Znamení, blesklo Momochimu hlavou. Vyskočil zpoza keřů, Haku jej následoval. Společně obklíčili dělníky zezadu, co teď neměli kam utéct. To se dali na pozor i ti dva ninjové, co na onom místě neměli vůbec co dělat.
,,A co uděláte teď, vy chásko smradlavá?!“ promluvil sebejistě Keichi alias šéf všeho chaosu, co se na mostě konal. Úšklebek na jeho tváři byl nepřehlédnutelný.
,,Zabuzo, to není správné“promluvil z ničeho nic Haku. Momochi se naň zmateně podíval.
,,Oni za nic nemohou. Mají právo bojovat za spravedlnost!“ otočil se chlapec na svého pána. Tvář mu žhnula nenávistí k muži, co je zaměstnal touto špinavou prací.
Dva ninjové ty dva pozorovaly. Spory…to se hodí. Plus pro nás, pokud se pohádají, mysleli si, v rukou měli připravené kunaie. Čekali na první zásah.
,,O čem to blábolíš?!“ rozhněval se Zabuza. Obličej se mu zkřivil do vzteklého výrazu. ,,Mlč a použij jutsu!“ křikl na chlapce. Ten se na svého pána pokořeně podíval, poté udělal pár znaků a se slovy : ,,Jak si přeješ“ udělal z mostu kus ledu. Dělníci, ozbrojení poskoci i sám boss, po ledovci sklouzli. Snažili se dostat na nohy, ale těžko. Teď byli jejich životy v rukou čtyř ninjů, kteří jako jediní zůstali stát.
Ten první neznámý byl vysoký jako Zabuza. Měl blonďaté vlasy, zelené triko, na rukou obvazy a na loktech chrániče. Kalhoty měl špinavé, místy roztrhané. Na pravém rameni měl uvázanou čelenku se znakem listové vesnice. Ten druhý vypadal o něco upraveněji. Dlouhé hnědé vlasy měl stáhnuté do culíku, přes levou tvář dlouhou jizvu, triko též zelené jako měl jeho přítel, jen tmavší odstín a kalhoty čisté s výšivkou na pravém stehně. I on měl na pravém rameni znak své rodné vesnice….
Mostem panovalo ticho. Všichni napjatě pozorovali ty čtyři a čekali, kdo jako první povede útok na druhou dvojici. Někteří dělníci se klepali strachem, další se modlili a ti nejodvážnější v rukách svírali lopaty, aby je při nejhorším použily jako zabijácké zbraně. Atmosféra byla napjatá, plná očekávání.
Blonďatý ninja se pohnul. Hodil po nepřátelích kunai. Zabuza a Haku se rozprchli do stran. Oba udělali v onom pohybu několik znaků rukama. Po chvíli byl most v mlze. Nikdo nic neviděl, jen bílo.
,,Trichi!“volal blonďák na svého přítele.
,,Jsem tady, Nuji!“odpověděl hnědovlásek. Drželi se u sebe, zády k sobě a očekávali útok. Jejich smysli byly napnuté k prasknutí.
Haku tiše, jako kočka, běžel po zledovatělé zemi. Chakra mu zajišťovala, že neuklouznul. Vlasy mu volně vlály a ruce bloudily v kapsách, kde hledaly nejrůznější zbraň, kterou se lze ubránit. Pozorně sledoval okolí. Uviděl obrysy pěti dělníků, co se u sebe vyděšeně krčili. Náhle sebou však škubli a upadli na zem. Haku se podivil. Když však rozpoznal obrys vraha těch mužů, údiv ho přešel. To Zabuza se na nevinných lidech tak to vyřádil. Chlapec nechápal, proč to dělá a nikdy se ani neptal. Přeci jenom-je zbraň co nemá nárok klást otázky.
Konečně uviděl ty dva ninji. Stáli u sebe a rozhlíželi se kolem sebe. Vytáhnul dvě jehly a hodil je proti nim. Ti si zbraně nevšimli, byli zasaženi. Jejich těla dopadla nehybně na zem, avšak než dopadli, změnili se v prach.
,,Klony!“ vyděsil se Haku. Než se nadál, stál za ním jeden z ninjů. Na Haka se vyvalila obrovská ohnivá koule. Jen tak tak stačil uhnout. Dopadl na zem a bolestně zabědoval. Byl utahaný, tělo jej sotva poslouchalo a nohy ho nechtěli již dál držet. Měl potíže…
 
Momochi běhal po mostě a zabíjel každého, koho potkal. Ledovec se změnil na rudý hřbitov. Těšily ho ty vyděšené výrazy. Neuvědomoval si, že muži se nemají jak bránit. Že jsou to pouzí dělníci, co umí zacházet jen s nářadím, nikoliv se zbraní. Nedošlo mu, jak srabácky se chová! Hodil další shuriken po nevinném. Zbraň byla však zastavena v půlce své trasy. To hnědovlasý ninja se mu postavil do cesty.
,,Hnusnej parchante“ v jeho hlase zněl vztek. Zabuza se ušklíbnul. Ninja se proti němu rozeběhnul. Do okolí pěti metrů šlehaly záblesky zbrání třecích se o sebe. Nikdo nedokázal rozpoznat ty rychlé pohyby, co oba tak vynikajícně ovládali. Kopanec za kopancem, pěst za pěstí, kunai za kunaiem. Boj byl rychlý, přesný, bez jediné chyby.
 
Haku ležel na zemi. Blonďatý ninja se k němu přibližoval. V rukou svíral zbraň v podobě železné tyče, na konci nabroušené do špičky. Celou zbraní projížděla chakra.
Haku chvíli uvažoval, jak by nepřítele zneškodnil. Napadlo jej vytvořit účinné ledové bludiště, než však stačil udělat jediný pohyb, byl zastaven. Blonďák mu těsně u krku držel ostří své zbraně.
,,Ah bože“ povzdychnul si ninja. ,,Jsi ještě dítě“promluvil na Haka, co na něj hleděl svýma dočerna zbarvenýma očima. Muž trochu zesmutnil-opravdu by nechtěl zabít dítě. Mise je však mise. I v úkolu chránit se musí zabít. Ve svém přemýšlení si nevšimnul, že Haku jednou rukou udělal několik znaků, čímž z mostu vylezlo nejméně třicet ledových zrcadel, díky jimž chlapec nepřítele zajal.
 Haku se rychle, i když s námahou, postavil a do jednoho ze zrcadel vlezl. Jakmile i poslední cíp jeho oblečení v ledu zmizel, objevili se jeho odrazy ve všech zrcadlech. Muž trochu překvapeně hleděl na tu nádheru a zároveň hrůzu, co se mu zjevila před obličejem. Zmateně se točil dokola a hledal únikovou cestu.
Skulinka! Skoro se až zaradoval, když spatřil místo, kterým by se protáhnul ven z bludiště. Rozeběhl se k díře, než se jí však stačil protáhnout, byl zasáhnut.
,,Prosím, nechci nikoho zabíjet“ promluvily Hakovy odrazy. ,,Zůstaň zde. Nech Zabuzu splnit jeho úkol.“ Promluvil tiše, avšak odhodlaně, že nemíní ustoupit a když to bude nutné, bude i zabíjet.
,,Je mi líto, ale stejně jako ty chráníš svého parťáka, já musím chránit toho svého!“nehodlal Nuji ustoupit. Udělal pár znaků, načež z hrdla vyplivnul obrovskou zásobu ohně. Se zrcadli to však nehnulo. Blonďák se podivil, to nečekal!
 
Momochi bojoval jak šelma o potravu. Jeho pohyby byly rychlejší, než kdy dřív, ostří ostřejší a zrak bystřejší. Dnes měl dobrý den a moc dobře si to uvědomoval!
To, co si však neuvědomoval bylo, že i jeho soupeř byl ten den až moc v dobré formě. I on byl rychlí a opatrný. Jediná věc, které ty dva lišila, byla ta, že Trichi nepodceňoval soupeře, na rozdíl od Zabuzy. Nebylo divu, když pak vytáhl z kapsy další jutsu, které rozvířilo mlhu a nechalo ji zmizet v nicotu. Když byl vzduch čistý a Momochi byl oslepen sluneční září, hnědovlasý ninja vytasil své nejlepší jutsu-vír kunaiů sedmkrát jinak.
Než se Zabuza nadál, obklopovaly jej ony zbraně ze všech stran. Každá byla nějak ohnuta.
,,Pokud se vzdáš, nezabiju tě“ nabídl Trichi, ruce napřažené v očekávání zaútočit.
,,Vzdát se?“ušklíbnul se Momochi. ,,Víš ty vůbec, co je ten kluk zač?!“stočil pohled na Haka, co tak šikovně polapil protivníka do ledové pasti. ,,Je to moje zbraň. Zbraň, co je ochotna zemřít, jen aby její pán žil!“smál se.
,,Jak můžeš s někým takto zacházet?!“rozzuřil se Trichi. V boji už narazil na mnoho věcí, tahle se však stala poprvé!
,,Zacházet?“vysmál se mu Zabuza. ,,Je jenom můj. Můžu si s ním dělat, co se mi zamane. To já byl ten, kdo mu pomohl. Já byl ten, kdo mu dal smysl žít!“ zakřičel a rozeběhl se směrem k Trichimu. Ten vytřeštil oči. Zbraně se smekly a místo potřísnila krev…
 
,,Je to zbytečné. Má ledová zrcadla nedokážeš spálit.“promlouval Haku k uvězněnému ninjovi. Náhle se však zarazil. Otočil hlavu, aby spatřil, co se stalo. Když uviděl svého pána v sevření ostrých zbraní, zastavilo se mu srdce. Vyklouzl ze zrcadla, nechajíc tak ninju na svobodě, a rozeběhnul se k Zabuzovi, co se svezl na kolena, držíc si bok, ve kterém měl zabudnuto pět kunaiů.
 
Trichi, co si v boji poranil nohu, se k Momochimu přiblížil. Vytáhl shuriken a podřízl jím Zabuzovi hrdlo. Ninja vytřeštil oči. Jakmile jeho mrtvé tělo dopadlo na zem, změnilo se ve vodu.
,,Klon!“vykřikl ninja. Rychle se otočil dozadu, odkud očekával útok od pravého Zabuzy. Nikde jej neviděl, a tak se otáčel kolem své osy a shlížel na všechny světové strany. Jediný, koho spatřil, byl Haku, který k němu teď rychle běžel a Nuji, co utekl z chlapcovy ledové pasti a snažil se jej teď chytit, než by se dostal k úrazu. Haku však běžel stále dál, nehledíc na to, že klon zmizel v doušku vody. Skočil, v rukách jehly na usmrcení, a zaútočil na Trichiho. Ten se mu sic ubránil, ale v neočekávání jej to stálo ztrátu rovnováhy. Spadl na zem, Haka měl rozkročmo posazeného na břiše. Náhle však ucítil druhý pár rukou. Podíval se do strany, a když spatřil Zabuzovy ruce, co vylezly ze země a obtočily se mu kolem hrudi, čímž ho uvěznily, vytřeštil oči.
,,Do prdele! Nuji!“křičel ninja na přítele, co byl jen poslední tři metry od nich.
Nuji běžel jak o život. Sic toho chlapce nechtěl zabít, ale jinak svého přítele neubrání! Vyndal kunai z kapsičky na levém boku, pořádně jej sevřel, skočil a zabodl ho Hakovi do pravého ramene. Ten bolestně zasténal. Poslepu nahmatal své jehly, co mu při dopadu vypadly z ruky, a zabodl je Trichimu do krku. Ten se bolestí zachvěl, zachrchlal a zanedlouho vykašlal krev. Pak se přestal hýbat, v očích němý výraz.
,,Trichi!!!“zakřičel Nuji. To už Zabuza vylezl ze země a hodlal na osamoceného ninju zaútočit bodle zezadu. Ten však, i když byl rozptýlen přítelovou smrtí, útok vybral. Vztek jej popoháněl kupředu. Rval se jak šelma. Zabuza nestíhal uhýbat. Co rána, to šrám na obličeji.
,,Haku, kurva, Haku!“ křičel na svou zbraň. Chlapec okamžitě reagoval. Přiblížil se k muži rychle zezadu a hodlal mu do krku, stejně jako Trichimu, vrazit jehlu. Jaké to bylo překvapení, když se Nuji bleskově otočil a zabodl svůj kunai do Hakovy hrudi!
Chlapci z očí vytryskly slzy, pod nezažitou bolestí. I přesto vše však zachytil Nujiovu ruku, čímž ho znehybnil a dal Zabuzovi šanci bodnout. Momochi toho pochopitelně využil. Aniž by si všimnul, že je jeho zbraň zraněná, zabil nepřítele jedním tahem kunaie. Nuji bolestně zavyl. Ještě dvakrát se ohnal zbraní, nakonec však padl na zem a s chraplavým dechem se pokusil vyndat ze zadní kapsy malou, vlastnoručně vyrobenou bombu. Co nejrychleji ji vyhodil, pak mrtev padl na zem.
Haku, který výbušninu spatřil, hned skočil po Zabuzovi. Svým tělem ho celého zakryl, střípky zeminy se mu však nevyhnuly a zaryly se mu bolestně do zad. Smrtelně sípal, jak se snažil nadechnout.
Momochi jej ze sebe sundal. Nejdříve pohlédl na nepřítele, zda-li již doopravdy zahynul a až pak se otočil na svou zbraň.
,,Dobrá práce, Haku“pochválil jej. Chlapec se naň podíval, oči měl však zamlžené, sotva viděl. Zabuza si jej pořádně prohlédnul. Až nyní si všimnul hluboké rány na chlapcově hrudi. Jelikož se znepokojil, že by mohl přijít o svou zbraň, strhl si obvaz z úst a přiložil jej chlapci na ránu. ,,To bude dobrý“ konejšil jej. Když však viděl, jak obtížně Haku dýchá, znejistil. Ani rána nevypadala, že by se dala vyléčit. V tom to Momochimu došlo. Tohle mohou být poslední chvíle chlapcova života! Vzal si jej do náruče a ačkoliv mu to samotnému nedošlo, začal se s ním klimbat ze strany na stranu, jako matka, chovající své měsíční dítě.
Haku zavřel oči a nechal se kolébat. Jeho dušička v něm radostně skákala a užívala si toho pocitu, být objat! Ach, jak moc tohle Haku potřeboval? Kolikrát toužil, aby jej alespoň jednou Zabuza přivinul do své náruče a ujistil jej, že není pouhá zbraň, nýbrž člověk jako každý jiný?
Po tváři mu stekla slza. Nemohl mluvit, kdyby ano, pošeptal by Momochimu, jak moc mu za všechno děkuje…
Poslední minuty odbíjely a Hakovo srdce tlouklo čím dál pomaleji a pomaleji…až se nakonec zastavilo. Chlapcovu mysl polila hrůzostrašná tma. On se však nebál vstoupit do tunelu, co se mu zjevil před očima. Ne. On byl šťasten. Pomalu kráčel předurčenou cestou a vzpomínal. Úryvky z jeho života byly našedlé a smutné. I přesto však stále kráčel dál, s hlavou zdvihnutou a úsměvem na tváři. Konečně totiž poznal, že nebyl pouhou zbraní, ale člověkem a Zabuzovým společníkem…
 
Zabuza v rukou držel mrtvé tělo. Již dávno jej přestal kolébat. Teď si prohlížel chlapcovu tvář. Pohladil ji a vzpomněl si, kdy ji poprvé spatřil. Od té doby se vůbec nezměnila, jen zmužnila. Stále však byla tak bílá a čistá, jako chlapcova duše. A v tom mu to došlo. Po celou tu dobu, kdy u sebe Haka měl, nebyl sám. Vždy se mohl k někomu otočit, s někým promluvit…ale teď? Vždyť na tomto hrůzném světě zůstal zcela sám. Bez přátel, bez rodiny. Pohlédl do nebe a ačkoliv bylo slunné léto, na jeho tvář dopadla studena vločka. Mraky zakryly slunce a roztančily na nebi vášnivý tanec sněhu. Dělníci, co se krčili ve všech koutech mostu i Keichiho kun páni vylezli ze skrýše a s ohromením hleděli na tu krásu. Nikdo si nevšimnul, že Zabuza odložil bezvládné tělo na zem a zamířil si to ke Keichimu, co se potěšen šklebil na všechny strany-výhra nebo nic, to bylo jeho heslo.
,,Dobrá práce“ hodil Momochimu peníze. Zabuza je však nepřijal. Vytáhl kunai a aniž by mu v tom někdo zabránil, zabodl ho do Keichiho hrdla. Ten vykulil oči, nemohouc se nadechnout, sebou škubal a trhal, dokud nepadl na zem a následně neumřel. Muži, co měli Keichiho chránit, stáli jak tvrdé y. Chvíli na sebe koukali a přemýšleli, co udělat. Jen že jak tak koukal jeden na druhého, řekli si, proč položit život za parchanta, co chtěl zabít desítky mužů, kvůli lenosti zaplatit? Došli tedy k dělníkům, odložili zbraně, poklekli a v modlitbách se začali omlouvat. Dělníci zprvu nechtěli uvěřit svým očím, když však uviděli na mužských tvářích lítost, mísící se s odhodláním zaplatit cenu, za kterou byli Teichim vykoupeni, odpustili jim. Vždyť ti muži, na straně zla, byli jejich synové a bratři. Touha po penězích, či snad strach, byl natolik velký, že sešli ze správné cesty a přidali se k Teichimu. Nyní jim však bylo odpuštěno a co dít se bude dál, to jest vůle boží…
Momochi i s tělem Haka nepozorovaně odešel. Namířil si to do jejich skrýše, v jaké chlapce, špinavého od krve, položil na postel. Lehl si k němu a stiskl mu dlaň. Vzal kunai ze své postranní kapsy a rozřízl si jím zápěstí. Poté se otočil čelem k chlapci, pohladil jej po mlaďoučké tváři a zašeptal : ,, Proč dál žít, když tu nebudeš ty? Můj život bez toho tvého nemá smysl. Jen je mi líto, že jsem na to nepřišel dřív“. S tím zavřel oči a čekal, dokud z něj nevyprchal i poslední doušek krve…
 
 
The end…
 
 
 
Poslední komentáře
10.02.2009 20:17:00: to je.. je to ...SMUTNÝ!!! smiley${1}
14.01.2009 20:26:41: *nemůže uvěřit svým očím* JÁ TU NEMÁM ŽÁDNÝ KOMENTÁŘ ?? a to jsem si to četla několikrát smileytedy.. ...
28.12.2008 09:55:11: Nádhera
25.12.2008 13:15:03: Eh...popravde řečeno...ja totiž nevedela, jak to ukončit XD XD Dekuji XD
 
Děkuji že jste přišli, těším se na Vaší příští navštěvu ! !