Darkroom

Tyto stránky jsou zrušeny, jejich nová adresa je zde : darkanime.webnode.cz

Statistika

Pokrevní příbuzní

Pokrevní příbuzní 12. kapitola

    Švih biče a krev stékající po holé kůži. Stlačené slzy, co se snaží dostat ven, ale pevně zavřená víčka jim to nedovolují. Další rána a tichý, bolestivý sten. Prosba o pomoc, ale nic…jen smích a další bolest…
,,ÁÁÁ!“vylítl Fire. Hned na to se posadil i zbytek společníků.
,,Co se děje?“vylekali se. Fire, ještě zděšen snem, zhluboka dýchal a snažil se uklidnit tep svého srdce. Poté padl obličejem do svých dlaní a začal se třást.
,,Fire,“přiskočil k němu Christian. Byla noc, jen měsíc a pár hvězd svítilo, jinak temná obloha pohltila celé okolí. Skvělé podmínky pro schování slz.
,,Nic,“špitl, otočil se na bok a dělal, že spí. Zbytek se na sebe nechápavě podíval, nejspíš noční můra, pomysleli si, a tak chlapce dál neotravovali. Fire však do rána, místo spánku, přemýšlel. Sen…nebo skutečnost? Zdálo se mu o Nairovi. Byl jím a pociťoval všechnu tu bolest, co si chlapec zažíval…schopnost věštění budoucnosti, nebo jen špatná předtucha? Co ten sen znamenal?...
Fire však nebyl jediný, kdo nezamhouřil po celou noc oka. I Chris nechal ve své hlavě plout myšlenky jak dlouhá řeka .
-Lawri, kde jsi? Jsi v pořádku?­- starost o upíra mu zanechávala neklidný spánek. Litoval svých činů, na druhou stránku za ně však byl rád. Tím, že Lawrence odehnal, jej dokázal odklidit od nebezpečí. Jenže jakou cenu za to musel dát? Milovaná osoba byla kilometry daleko a sama, opuštěná. Lawrence se nyní mohl vyskytovat ještě ve větším nebezpečí, než kdyby zde nyní ležel s nimi…
 
...
 
,,Zatracenej vítr!“třásl se Lawrence skrčený u stromu. Byla mu zima a měl hlad. Za zpáteční cestu stihl zabít malého, ušatého králíčka, ale co by si měl namlouvat? Hopsající zvíře mělo až moc prohnanou krev, která nebyla dobrá…rozhodně ne tak dobrá, jako ta lidská. Vlepil si facku. Lidská krev…to bylo to poslední, na co by měl myslet! Přistrčil si k sobě blíž nohy a foukal si na ruce, aby je alespoň trochu ohřál. Marná snaha však. Zima byla velká…Měsíc osvětloval pustou zem a věštil, že pokud se děj na Zemi nezmění, slunce by již nikdy nemuselo povstat do nebes…
 
 
,,Kdybys nebyl zlobivý chlapec, nemuselo se to stát.“olízl si sir dlouhé prsty, pošpiněné rudou krví. ,,Mohl jsi teď v klidu ležet v měkké posteli, užívat si dobrého jídla a odpočívat.“mrskl bičem do chlapce. ,,Ale ty ne. Raději jsi si chtěl zahrát na hrdinu a zachránit přátele,“udeřil znova o dost prudčeji. ,,No jo, princi, ale to jsi měl už dopředu vědět, že tě za neposlušnost bude čekat trest!“úšklebek a poslední rána do zad. Chlapec se prohnul jako luk, až se mu pouta z provazů zařízla do kůže. Po tvářích mu stékaly slzy, co nešly zastavit. I přes zavřené oči si vydobyly cestu ven. Sotva už dýchal, chrchlal a nemohl mluvit. Hlas jej neposlouchal a tak jediné, na co se v odpovědi zmohl, byl tichý sten, vyjadřující zažitou bolest.
,,Lituješ svých činů, chlapče?“pohladil ho muž po zkrvácených zádech. ,,Na to je však už pozdě!“zaryl se mu nehty do postižené kůže a smál se, když sebou začal chlapec zmítat. Jak krásné sledovat tu zatlačující bolest, ale i princ to jednou vzdá a bude škemrat o milost. Do té doby si s ním sir však hezky pohraje!
 
 
První sluneční paprsky prosvítaly skrz mraky a budily naší spící výpravu. Kairy se neklidně zavrtěl, podrbal se na nose a dál spokojeně spal. S Hirohim zář ani nepohnula a jen Chris a Fire vstali a jali se někde chytit snídani.
,,Divím se, že jsi tak brzy na nohou,“byl překvapen Fire. Ranní vstávání u Christiana nebylo moc obvyklé.
,,Nemohl jsem spát,“vysvětlil.
,,Chápu,“pohlédl vlkoupír do větví vysokých stromů. Les byl po ránu tak klidný, že by nejeden člověk raději lehl do trávy a poslouchal zpěv ptactva a šumění potůčků.
,,Půjdu nabrat vodu,“rozhodl se poloupír a než bys řekl švec, zmizel chlapci z očí. Ten dál nezaujatě sbíral ostružiny a ochutnával jednotlivé bobule.  Jedna byla kyselá, až se musel zakřemit, další však byly sladké a chutné, a tak se stalo, že nakonec čtvrtku sesbíraného jídla stejně sám snědl. A pak se také nemohl divit, že mu bylo zle. Ostružiny, které totiž sbíral, byly jednou ze zvláštností světa – na rozdíl od normálních malin rostli tyhle i přes zimu a i přesto byly měkké a chutné.
Fire se posadil ke stromu, vedle sebe položil pytlík s jídlem, a tiše přemýšlel o svém včerejším snu. Byl z toho zmaten, nějak už si nedokázal dát dvě a dvě dohromady. Ani nedokázal rozpoznat, zda-li to byl opravdu jen sen, či nějaká věštba?...Kdo ví…Prince však musel za každou cenu vytrhnout ze sevření Mygiú!
,,Jdem?“ozvalo se z lesa. Chlapec sebou lehce škubl, jakmile však spatřil Chrise, vstal a následoval jej úzkou cestou zpět k ohništi. Hirohi už byl na nohou a jediný Kairy se ještě ocital v říši snů. Chvíli přemýšleli, jestli by nebylo dobré ho vzbudit, nakonec však usoudili, že by měl spát, dokud je čas, a tak jej nechali dál pochrupávat. Sami si mezitím snědli ostružiny a upili část vody v nádobách, co s sebou měli. Pak se na chvíli rozprostřeli okolo ohniště a povídali si, než první významné zakřehotání z lesa probudilo Kairyho.
,,Zatracený pták,“zanadával, když vstal a oklepal si pošpiněné věci. Vtíravý zpěv ptáčka jej probudil tak nezdvořilým způsobem, že se naštval a rozhodl opeřence chytit a opéct nad ohněm, Hirohi jej však okamžitě zarazil.
,,Je pozdě, musíme vyrazit,“rozkázal a vydal se jako první na cestu. Ostatní jej pochopitelně následovali, jen Kairy ještě dlouhou dobu přemýšlel, proč ho tedy neprobudili, když bylo tak pozdě. Pravdou však bylo, že podle hodin bylo teprve něco kolem půl šesté ráno, což bylo na jejich večerku, ve dvě hodiny ráno, opravdu málo. Proto se nyní potáceli nepříliš hbitě, avšak plni naděje, že se jim se stvůrami povede nějakým zázračným způsobem zatočit.
 
 
,,Je mi kosa,“bědoval si Lawrence, co ležel pod kupou listí. Místo toho, aby jej pokrývka hřála, mu byla ještě větší zima, protože lístky byly prosáklé vodou a proto dost studily. Upírovi byla dokonce taková zima, že měl omrzliny na prstech, modré rty a klepající se zuby. Ještě hodnou chvíli se pokusil nějak zahřát, avšak bezúspěšně, a tak nakonec vstal a vydal se po cestě, která jej vedla křovím, stromy a potůčky, až k malým ostružinám. Bylo mu to však jedno – ostružiny nemohly ukojit jeho hlad. Momentálně potřeboval nějakou krásně teplou krev...pulzující tepnu na krku, do jaké by se zakousl a pozřel všechnu tu kapalinu, co v sobě tělo skrývá…jenže to nemohl. Za prvé zde nebyl nikdo, jen on, a za druhé byl nyní natolik vyčerpán, že by na přepadení někoho ani neměl sílu!
,,To je pech,“padl do mechu a odfoukl si ofinu. Pramínky jej však ne a ne poslechnout, a tak mu stále padaly do očí. Upír začal zuřit. Byl sám, vyhladovělý, utahaný, zmrzlý a ještě k tomu ho budou štvát vlastní vlasy? V ten moment jej napadlo prameny silou vlastní vůle utrhnout, bolest mu to však znepříjemnila, a tak to zadýchaně vzdal. Začalo mu být nepříjemné, v jaké pozici se nachází, ani krapet si však neuvědomil, jak dobře na tom, oproti Naireovi, je!
 
 
,,Křič, princi, křič!“sůl v ranách a oheň pobíhající po bledé pokožce. ,,Bolest…jak nádherné, vidět ji v tvých očích!“drápy zaryté v zuboženém těle. ,,Pláčeš?“výsměch. ,,A to si říkáš následovník trůnu?“stále provokoval. Napadal jej jak fyzicky, tak i psychicky. ,,Chtěl bys raděj zemřít, než aby sis to musel zažít znova…znova…znova…“ tma. Krásná temnota chlapce obklíčila a uspala jeho mysl. Padl do bezvědomí, kde byl klid…ticho…žádná bolest…
,,Když jsi byl malý, chtěl jsi být hrdinou. Synem svého otce…synem krále! Prober se, začni jednat…bojuj o svou hrdost a čest…hrdost…čest…hrdost…“
Naire se probral. Byl to sen? Mučení, výsměch…křik. Zdálo se mu to? Ne! Provazy se zaryly pod kůži ještě drsněji, než před tím.
,,Konečně ses probral,“opět ten hlas…Otevřel oči dokořán a zděšeně pohlédl do jeho tváře. Muž stál nad ním, v očích podivný lesk. Tichá atmosféra probouzela v duších ty nejhrůznější představy, princ se však již nebál…Ten hlas, když propadl do bezvědomí…ten hlas znal. Byl mu známý, ale zároveň si jej nedokázal přiřadit k určité osobě. To ale nebylo podstatné. Důležité bylo, co říkal!
Usmál se. Pochopil. Nemohl se vzdát, musel bojovat!
,,Směješ se, chlapče?“podivil se sir. Odpovědí mu však byl přidrzlý výraz v chlapcově tváři.
,,Však ono tě to přejde!“napřáhnutí ruky a prudký švih…krev stékající jak kapky rosy po štíhlém pasu, vsakujíc se do špinavého prostěradla…
 
 
,,Je tu nějak moc velký vedro,“utřel si Kairy čelo potrhaným rukávem.
,,Měli bychom si odpočinout. Někde v hospodě…“přidal se Christian. Slunce od dvanácté hodiny začalo pálit jak čerstvá láva. Všichni byli vyčerpáni a tajně si přáli, aby se na výpravu nikdy nemuseli vydat.
,,K čemu to vlastně je?“nedal si říct mladší lovec. Ostatní zastavili, aby naň pohlédli.
,,K čemu to je?!“zopakoval trochu vytočeně Fire. ,,Snad k tomu, aby již nebylo tolik mrtvých! Abychom zničili zlo, které by se mohlo pokusit ovládnout svět…! K čemu jinému by to asi tak mohlo být?!...“
,,Dobře, tak jinak,“přerušil jej lovec. ,,Proč zrovna my?“zeptal se chytřeji.
,,A kdo jiný?“nechápal Christian. Kairy si povzdechl.
,,Fire…ty ano. Máš v sobě upíří a vlkodlačí krev…dokážeš se ubránit, bojovat a zabít holýma rukama. Ale co my ostatní? Já, Hirohi, Christian…vždyť mi si bez zbraně neutřem ani prdel!“posadil se vztekle do trávy. Nikdo ani nemukl. Kairy měl pravdu…věděli to. Nebyl jediný, kdo nad tím dumal, ale i tak…nešlo jen tak nyní výpravu ukončit. Museli se pokusit pokračovat a cestou sehnat pomoc. Ano, pomoc. To byla nyní jejich největší priorita. Aby čtyři osoby dokázaly porazit přes desítku Trakum a další desítku jejich stvořitelů, bylo nemožné.
,,Nic nás nečeká…jen smrt…“
,,Mlč!“štěkl Hirohi. Přešel ke Kairymu a důrazně promluvil : ,,Pokud nechceš pokračovat, nikdo tě nenutí,“načež se otočil a vyrazil dál. Kairy zmateně hleděl na Chrise a Firea, kteří se k němu také otočili zády a pokračovali dál v cestě. Ušklíbl se. Jak směšné…Hirohi i přes svůj věk stále ještě nepochopil, že hrdinství nedělá činy…Nemohl přeci toho starocha nechat jít samotného! Zvedl se a rychle je doběhl.
,,Promiň,“omluvil se příteli. Hirohi jej poplácal otcovsky po rameni.
,,Nemáš proč…“
 
 
,,Jedna, dva, tři, čtyři, pět,“počítal Lawrence listy na stromech. Seděl opřen o kmen a mlel z posledního. Doufat, že by se zde někdo objevil, už dávno přestal. Nyní se jen modlil, aby to měl co nejrychleji za sebou. ,,Dvacet jedna, dvacet dva, dvacet tři, dvacet čtyři,“pokyvoval si přitom do rytmu nohou…
 
 
Kwen šel právě po hradbách sirova doupěte. Jemný vánek si hrál s jeho vlasy a slunce ozařovalo jeho pobledlou tvář. Nevěděl proč, ale začal na toho cizince žárlit. Jeho sir si ho nyní všímal víc, než jeho! Bál se, aby nepřišel o jeho přízeň…co kdyby jej chtěl nakonec vyhodit ze svých řad poskoků? Co by vůbec dělal? Nejspíš nic…s tím by se nedalo nic dělat. Leda tak…
Ušklíbl se…Ano! Zbaví se toho princátka…a pak to bude on, koho si sir bude opět všímat!
 
 
,,Přestaň!“řval sir. Byl rozezlený, vždyť jeho oběť se mu smála do očí! ,,Dost!“sekl bičem do polštáře, který hned na to rozprskl hromadu peří do černé místnosti. Smích se pokojem rozezněl jak vánoční  rolničky. Tak moc se princ bavil pánovo vztekem!
,,Vadí ti upřímný smích?“změna postoje byla znatelná.
,,Mlč,“sykl vůdce Mygiú. Princ pozvedl jedno obočí. V očích mu hrály veselé  jiskřičky a ústa se mu zhoupla do ještě pobavenějšího úsměvu….
Karty se obrátily!
 
 
,,Sto dvacet pět, sto dvacet šest, sto dvacet sedm,“mlel chlapec již opravdu z posledního. Oči se mu mlžily, takže počítal jeden list pětkrát, než se dostal k dalšímu. Žaludek mu do toho rytmicky kručel a listy mu padaly ze stromů na hlavu. Cítil se jak pohřben za živa! Avšak něco šustlo! Otočil se, jak nejrychleji mu to krk dovolil, tím směrem a zaměřil se na cíl. Malá, zatoulaná srnka se u něj pásla – to snad byl dar boží! Pohnul nohou, ale zvíře to okamžitě zaregistrovalo, a tak se dalo do pozoru. Když se však chvíli nic nedělo, uklidnilo se a Lawrence tím pádem dostal novou šanci na úlovek. Tentokrát o dost pomaleji se pokusil pohnout. Povedlo se. Přidržoval se opatrně o suchý kmen a co nejtišeji se začal k zvířeti, otočenému k němu zády, přibližovat.
-Pomalu…Pomalu!-říkal si v duchu. Už byl skoro za zvířetem, že by jej mohl polapit, jenže v ten moment se stalo něco nečekaného. Skrz hromadu opadaného listí někdo vylítl, jenže byl tak nemotorný, že se před srnkou naplácnul na zem a tím zvíře tak vylekal, že uhánělo o sto šest. Lawrence chvíli překvapeně koukal na vzdalující se kopýtka zvířete a až pak dokázal rozezleně seřvat toho idiota, co mu odehnal snídani, oběd a večeři!
,,Kdo jsi?!“křikl na neznámého. Ten se drbal na nose, který si při pádu narazil, a podíval se ublíženým pohledem na upíra. Skrz vlasy mu vykoukly zvědavé, vlčí uši a jeho pohled byl jak pohled štěněte. Lawrence pootočil nepatrně hlavu do strany, aby si v hlavě urovnal, co by to stvoření mohlo být zač. Jenže než stihl cokoli dalšího udělat, osoba mu zmizela polekaně z očí a krčila se o kořenů jednoho listnatého stromu. A v tu chvíli padlo Lawrencemu do očí malý, šedivě zbarvený a místy neochlupený ocas.
,,Co jsi zač?“podivil se. Že mu uteklo jídlo již dávno neřešil – teď jej zajímal tenhle strašpytel…a kdo ví? Třeba si nakonec dá k večeři jeho!
,,Bou…Bou!“skučelo zvíře strachy.
,,Bou?“nechápal chlapec.
,,Bou!“zopakovalo stvoření.
,,Fajn, takže Bou?“položil si upír paže v pas.
,,Bou!“
,,Dobře, Bou,“
,,Bou?“
,,Kurva neser mě! Na takový šaškárny nemám čas!“naštval se chlapec. V ten moment se zvíře ještě víc pokrčilo a už ani nebreptlo. Lawri si povzdechl.
,,Bou?“pokusil se s ním navázat konverzaci. Něco mu ale říkalo, že stvoření jeho jazykem neumí, což mohlo přivést jisté komplikace.
,,Odpusť, ztratil jsem se,“pípl strašpytel dětským hláskem. Lawrence se podivil.
,,Takže mluvit umíš,“chtěl se ujistit.
,,Jo, bou,“utřel si tlapkami špínu na nose. Lawri se zděsil.
,,Tlapy, ocas, uši…co jsi zač?“zamračil se. Takovou čertovinu nikdy neviděl!
,,Já?“podívalo se stvoření rozkošně na chlapce. ,,Já jsem vlkodlak…a ty?“odpovědělo.
Lawri se lekl.
,,Sakra!“ okamžitě mu došlo, že když je zde vlkodlačí mládě, tlupa nebude moc daleko…A jak bylo všem bytostem na Zemi jasné, vlkodlak a upír by se pozabíjeli, i kdyby to měli zakázané!
,,Kde máš rodinu..tlupu?“rychle odběhl ke křoví, aby se při nejhorším hbitě schoval. Bylo zvláštní, jak mu strach dokázal pomoct zapomenout na hlad a nedostatek spánku!
,,Nevím,“pokrčilo mládě rameny. ,,Daleko. Ztratil jsem se před třemi dny…bou,“
To upíra značně uklidnilo, i tak se však v blízkosti toho skrčka cítil v nebezpečí!
,,A co máš furt s tím bou?“rozhlížel se po okolí, zda-li nespatří nějaké stíny. Neviděl však nic, než větve stromů a občasný keřík s ostružinami. Dalo se tedy počítat s tím, že stvoření nelhalo.
,,Bou?...“usmálo se zvíře.
,,Ty se tak jmenuješ?“ nepochopil chlapec.
,,Bou!“pokýval mazlík hlavou, do toho mu však nepříjemně zakručelo v břiše. Ublíženě si bříško pohladil.
,,Nejsi sám,“oznámil mu okamžitě černovlasý. ,,I já mám hlad!“dřepl si poraženě na zem. ,,Kdybys tu srnku neodehnal!“vrhl na vyděšence smrtonosný pohled. ,,Tak bych si teď krásně pochutnával na jeho krvi,“zasnil se. Byl to ale hlupák! V ten moment se zvíře zvedlo a vyděšeně začalo utíkat pryč. Do toho kňučelo a ocas mělo mezi nohama, jak se bálo!
,,Co je?“podivil se. A pak pochopil. Právě vyzradil, co jí…i největšímu hlupákovi by došlo, že je upír!
,,Já idiot!“plácl se do hlavy. Teď přišel i o tu poslední naději jídla!...
 
 
Hirohi, Kairy, Fire a Christian se již dávno dostali z lesů. Nyní kráčeli po vyprahlém poli a každý se upíral ke svým myšlenkám, nerušíc přitom ostatní. Jak tak ale bezmyšlenkovitě kráčeli, nevšimli si, že jsou sledováni. Jedno oko je pozorovalo již od lesa. Černé stvoření, jako samotná tma, tiše kejhalo, jak bylo nedočkavé, až se nabaží lidské krve!
,,Nedáme pauzu?“navrhl Christian. Ostatní přikývli. Našli si tedy pěkné místečko u jezírka, v jakém se rozhodli rovnou vykoupat. Svlékli se do naha a beze studu skákali jeden po druhém do příjemně studené vody. Bylo jim skvěle…avšak měli si uvědomit, že se na místě již dávno nenachází sami, nýbrž je sleduje jeden pár očí…
,,Uškrtit ho?“přemýšlel Kwen po cestě do jídelny, jak se zbavit Nairea. ,,Ne, moc riskantní,“podrbal se na bradě. ,,Dát mu do jídla jed?“blýsklo se mu v očích. ,,To by šlo, ale je tu možnost, že by jídlo místo vězně strávil někdo jiný, a pak by bylo lehké najít viníka.“ Zarazil se. ,,A co ho shodit z okna?...Sakra! Kwene, idiote…to by bylo tak nenápadné, jako kdybys rovnou sirovi řekl, že jsi mu zabil vězně!“plácl se do hlavy. ,,Tak co teda…co…“a v tom mu to došlo! Pleskl rukama o sebe, jak byl ze svého nápadu nadšen! ,,Pustím ho na svobodu!“rozzářila se mu po dlouhé době opět kukadla. Ušklíbl se…ano, tak to udělá!
 
 
Naire ležel stále svázán na posteli, co každou chvíli hrozila rozpadnutí. Sir se na chlapci vyřádil všelijakými mučícími prostředky, ale chlapec již ani jednou necekl a stále se smál. Chtěl mu ten úsměv odstranit ze rtů, ale cožpak to šlo? Nyní byl vyčerpán, a proto seděl v pohodlném křesle a upíjel dobrého vína. Chvíli si s pitím pohrával, že točil sklenicí směrem proti hodinovým ručičkám, nakonec to do sebe však celé překlopil a uvolněně se opřel o opěradlo. Dobré pití mu scházelo!
 
Naire ležel přivázán na posteli. Ze zad mu stékala krev z nových i starých ran, ale to nevnímal. Byl rád, že sira pokořil. Nyní byl muž mimo jeho dosah, a tak mohl v klidu přemýšlet o útěku. Zprvu se potřeboval dostat z pout. To se dalo zajistit třením provazů o pelest postele. A vida, fungovalo to. Provazy byly z hodinových procesů již trochu natrhlé, a tak netrvalo dlouho a chlapec měl paže volné. Jenomže co teď? Pán byl ve vedlejší místnosti a jinou cestou se z pokoje nešlo dostat. Vlastně ano! Pohlédl směrem k závěsům, co pod svou náručí skrývaly obrovská okna. Usmál se. Nečekal, že by to mohlo být tak jednoduché! Rychle vstal a k oknům přešel. To pro něj však byl šok, když místo očekávané střechy nalezl hlubokou propast!
,,Co to…“než to stačil však doříct, uslyšel zvuk, oznamující něčí příchod. Rychle skočil zpět do postele, provazy si nandal tak, aby to vypadalo, že je svázán, a vyčkával. Dveře se však neotevřely. Místo toho se z vedlejšího pokoje rozezněl hlas Kwena.
,,Sire,“poklonil se sluha až k zemi.
,,Co?!“otočil se naň pán. Dnes neměl náladu na nesmyslené řeči zrovna s tímto neschopným poskokem.
,,Oběd, sire,“vysvětlil Kwen trochu nervózně. Muž se postavil a zlostně na klečící postavu pohlédl.
,,Vypadni,“rozkázal tak prudce, že Kwen nadskočil a už byl pryč, za dveřmi. Sir ještě chvíli přemýšlel, zda-li se dostavit do jídelny, vždyť dnes mu kuchař připravil speciální jídlo – krvavý steak! Nakonec se však rozhodl jít najíst, a tak opustil místnost a nechal tam důvěřivě svou oběť samotnou.
 
Naire chvíli seděl a poslouchal, zda-li v druhé místnosti opravdu nikdo není. Nebyl, byl si jist! Sebral se, otevřel dveře a opatrně se začal plížit chodbami do nejrůznějších koutů hradu. Avšak po chvíli se ztratil! Ve smečce rohů a zatáček neměl šanci zorientovat se. Když zahnul již po dvacáté, zastavil se a rozhodl se vymyslet nějakou taktiku. Nechat za sebou něco, aby věděl, kudy šel? Ne, neměl nic, co by mohl trousit po zemi. Tak se pokusit zapamatovat cestu? Moc složité a pro unavenou mysl namáhavé. Tak co tedy? Odchytit si nějakou stráž a pod výhružkou smrti ji donutit ukázat mu cestu? Riskantní, ale v tento moment nejlepší řešení. Vždyť každou chvílí by se měl sir vrátit do svých pokojů a prázdná postel by jej mohla zneklidnit. Musel jednat…rychle jednat! Schoval se za roh, když potkal již pátou stráž, procházející ostražitě kolem něj. Byli dva, na ty neměl šanci. Potřeboval, aby byla osoba sama, jinak hrozilo, že bude prozrazen. Šel pomalu dál a konečně našel to, co hledal! U zavřených dveří stál muž. Byl k chlapci otočen zády, zrovna si četl větu, vytesanou nad dveřmi do místnosti. Naire nečekal ani minutu a už se na muže hodlal vrhnout. Když v tom uslyšel ublížené zakňučení. Zarazil se. Srdce mu málem vyletělo z těla, jak moc bolestivý ten jekot byl! Dech se mu zadrhl a oči vytřeštily. Nemohl se pohnout. Obklopil jej strach.
,,Děsivé, že?“otočila se naň osoba.
,,Kwen?“podivil se princ, který si mužovo jméno již dobře pamatoval.
,,Vnímavý chlapec,“ušklíbl se sluha. V tom se ozval další výkřik, tentokrát dívčí.
,,Co to je?!“lekl se chlapec.
,,Věř mi, nechceš to vědět,“otočil se zpět ke dveřím. Chlapec naň zmateně hleděl. Ani ho tak nezajímalo, proč ho Kwen nechytil, jako to, co se odehrává za tajemnými dveřmi.
,,Neutečeš?“zeptal se po chvíli Kwen. Nebyla to otázka, spíše připomnění. Vždyť chlapec ze sirova pokoje jistě neutekl kvůli tomu, aby se nakonec nechal chytit před tajemnými dveřmi! Tou větou však v chlapci počal zuřivý boj. Nevěděl, zda-li utéct nebo otevřít dveře a pohlédnout, co se za nimi skrývá. Ale blížící se kroky za něj rozhodli. Rozeběhl se doleva, doufajíc, že jde dobře, Kwen jej však zarazil.
,,Doprava, rovně a pak třikrát zase doprava,“nechal ho jít. Naire ani nepřemýšlel nad tím, proč mu to vyzradil. Ani netušil, jestli je to pravda, ale vydal se tím směrem. A opravdu…pár zatáček a už cítil čerstvý vánek. To jej přinutilo zrychlit, a tak běžel, co mu síly stačili. Když už byl však u dveří, zarazila jej stráž.
,,Co tu děláš?“byla první věc na jakou se zeptali, když z nich odpadlo překvapení.
,,Sir mě pustil, vážení, uhněte mi z cesty,“ušklíbl se chlapec. Muži pohlédli na jeho zubožené tělo. Byli překvapeni, že by sir vězně pouštěl, ale nemohli se přeci vzepřít jeho vůli! Pustili mladíka na svobodu a ani nevěděli, že si tím podepsali oltář smrti. Naire se sám pro sebe zasmál, když stál před mohutným, tmavým hradem, skoro zříceninou. Cítil se jak ptáček, co vyletěl z klece a nyní si užíval svobody. Raději přidal do kroku, aby si to stráže ještě nerozmysleli…
 
 
,,Měli bychom zas vyrazit,“navrhl Kairy k překvapení všech. Nekomentovali to však, vstali a po desetiminutové přestávce se pěkně protáhli, aby jim neztuhly bolavé svaly.
,,Kde by mohla být další vesnice?“zeptal se Christian. Hirohi se okamžitě podíval do mapy a chvíli přemýšlel, kde by se mohli vyskytovat. Když jejich polohu jakž takž určil, oznámil jim, že sedm kilometrů, a mohli by na nějaký ten příbytek narazit. Tím v mužích vyvolal novou naději, že by se mohli konečně pořádně najíst, a tak všichni nyní spěchali, co jim síly stačily…Nevšímajíc si tajemných siluet, co je pronásledovaly…
 
 
,,Bou!“křičel Lawrence po lese. Musel toho kluka najít, jinak mu mohla hrozit smrt v drápech vlkodlaků, což opravdu nechtěl. ,,Bou!!“zakřičel hlasitěji. Šel dál, po stopách, co dítě zanechalo, a doufal, že jej najde. A stalo se tomu tak! Bou seděl na zemi a škubal sebou. ,,Bou?“nechápal Lawrence. Mládě se na něj otočilo a jakmile ho spatřilo, snažilo se utéct, ale nemohlo. Nohu mělo skřípnutou v lovecké pasti. Ostré špičky kopyta se mu zaryly do nohy a nyní mu způsobovaly šílenou bolest. Byla to celkem účinná past. Kdyby zvíře prchlo, bylo by poraněné a jeho krev by lovce přivedla až k němu.
,,Pššš,“přešel k němu Lawri, snažíc se ho nějak uklidnit. Mláděti z tváří začaly padal slzy. Bál se upíra – obzvlášť nyní, když byl zraněn a jeho krev byla vystavěna upířím pohledům.
,,Neboj se,“snažil se ho utěšit, ale jakmile pocítil pach rudé kapaliny, zorničky se mu zužily. Najednou se nedokázal ovládat. Chtěl se zastavit a přestat, ale když mládě přiskřípnul k zemi a zuby se dotkl jeho krku, nedalo se to zastavit…tedy do momentu, kdy rukou zavadil o hromádku listí a paže se mu uvěznila v podobné pasti, jako vlkodlaku noha.
,,Kurva!“zavyl. Pustil mládě a začal se zajímat o své zranění a jak se z pasti dostat ven. Dítě se od něj zatím snažilo dostat co nejdál, ale nemohlo. Nyní byli oba v pasti. V ten moment taky Lawrencovi došlo, že bez vzájemné pomoci se odtamtud nedostanou…
 
Poslední komentáře
28.07.2019 16:10:58: Bude pokracovani email EBKA. 096@seznam.cz
18.12.2009 22:53:49: náádherná povídka...fakt smekám. doufam ze budou chris a lawarii zase spolu smiley${1}
18.10.2009 16:53:38: Chudáček Lawrii. Hele bude i pokračování??? Já se už na to docela těším. nerada bych kdyby to skonči...
19.05.2009 18:47:16: teda xudacik lawri.....a naire tez ale snad ich dlho trapit nenechasa inak ten bou je strasne zlaty ...
 
Děkuji že jste přišli, těším se na Vaší příští navštěvu ! !