Darkroom

Tyto stránky jsou zrušeny, jejich nová adresa je zde : darkanime.webnode.cz

Statistika

Pokrevní příbuzní

Pokrevní příbuzní 9. kapitola

          ,,Christiane,“
Muž sebou při zaslechnutí svého jména nepatrně škubnul.
,,Christiane,“
Otevřel oči, aby pohlédl do tváře člověka, co ho hodlal za každou cenu probudit.
,,Ano?“promnul si ospale oči. Stála před ním Mier.
,,Lawrence se probral. Jestli chceš, můžeš ho jít navštívit,“oznámila mu a ztratila se v záhybu chodby. Christian, co ležel celou noc před pokojem, kde se nacházel upír, vstal. Oklepal si kalhoty, prsty pročísl mastné vlasy a se zaklepáním vešel.
,,Lawri?“zkusil, jestli je chlapec opravdu vzhůru. Byl. Seděl na posteli a nepřítomně hleděl na vedlejší zeď. ,,Lawri!“přešel k němu šťastně a objal jej. Upír naň spočinul pohledem, nic však neříkal – jakoby čekal, že se Chris znechuceně odvrátí a odejde.
,,Nebolí tě něco?“ptal se starostlivě Christian, když pohlédl na půlku tváře omotané obvazem.
,,Ne,“pípnul chlapec popravdě. Necítil totiž nic. Bylo to, jako by jeho pravá strana, kde mu chybělo oko, neexistovala. Když jej Mier opečovávala, ani necítil její nechtěné škrábnutí pod očním ďůlkem. Začal pochybovat, že vůbec nějakou pravou stranu obličeje má!
,,Nemáš hlad?“staral se Chris a líbezně jej líbal na zdravou tvář, nos a ouško.
,,Ne,“opřel se Lawrence o jeho rameno a nechal se ukolíbat jeho chraplavým hlasem. Usnul.
Christian se usmál. Po tváři mu sjela slza s uklidněním se, že je chlapec v pořádku. Že už mu nic nehrozí! Objal jeho křehké tělo a opatrně jej položil na madraci. Poté jej ještě líbnul na čelo, přikryl mohutnou dekou a potichu odešel pryč. Lawrence si potřeboval odpočinout.
 
,,Kairi, moc dobře víš, že to nejde!“bouchnul Hirohi vztekle do stolu přesně ve chvíli, kdy do jídelny vstoupil Christian.
,,Co nejde?“zeptal se poloupír. Hirohi si povzdechnul.
,,Nemůžeme dnes vyrazit, Lawrence se z toho musí nejprve dostat,“promnul si bolavé rameno, ignorujíc Chrisovu otázku. Kairi se naštvaně zvedl a odkráčel do svého pokoje, kde za sebou ještě pořádně třísknul, aby dal jasně najevo svůj vztek. Hirohi se chytl za hlavu.
,,Někdy se chová jak malé děcko,“hrál si s rašícími fousy na tváři.
,,Ale v jednom má pravdu,“ozval se Naire, stojící a vyhlížející z okna. Měl vážnou tvář – bylo vidět, že nad něčím opravdu hodně dumá.
,,Čím déle zde budem, tím víc je možné, že se ta příšera vrátí a poraní nebo, nedej bůh, zabije, někoho dalšího. Měli bychom se přemístit.“řekl jim svůj návrh.
,,Navíc,“upoutal na sebe pozornost Fire, sedící na židli vedle Hirohiho. ,,Vesničané se jistě brzy začnou bouřit. Naire je sice princ, ale jeho královská krev nás nemůže stále chránit. Ti lidé se bojí a ze strachu jsou schopni udělat cokoliv, aby nás odsud dostali.“vzal do ruky připravenou vidličku a začal jí dloubat do stolu. Christian se zamyslel.
,,Pokud bychom měli ale vyrazit už teď, potřebovali bychom nějaký vůz. Něco, kam bychom Lawriho dali. A co si budeme nalhávat? Ani Hirohi ještě není zcela v pořádku,“posadil se k dvojici ke stolu. Místnost obklopilo hrobové ticho. Každý přemýšlel nad jinou variací, vždy jim z toho však vyšel nesplnitelný plán. Ticho přerušil až hospodský, co s hraným úsměvem vešel do místnosti a s hrncem v podpaží oznámil, že je oběd. Všichni, až na Lawrence, se tedy šli najíst. Mier z místnosti zmizela první, aby připravila další hordu elixíru pro upíry. Jak čas běžel a minuty ubíhaly, úplněk se začal blížit a oni museli být připraveni Chrise za každou cenu zastavit, kdyby se neudržel na uzdě. Proto také svůj dosavadní elixír vylepšila tajnou ingrediencí, která v dotyčném upírovi ničila chuť po krvi a uspávala jej. Ano, tentokrát se proměna obejde bez jakékoliv oběti.
,,Půjdu za Lawrim,“vstal Christian.
,,Měl bys ho nechat odpočívat,“napomenul jej Naire, věděl však, že muže nezastaví.
,,Za chvíli by se měl probudit, nechci, aby byl v pokoji sám.“vysvětlil poloupír a odešel pryč.
,,Tak jak to teda vyřešíme?!“načal zas Kairi na předešlé téma.
 
Christian jemně zaťukal na dveře. Otevřel, aby zjistil, zda-li chlapec spí. Spal. Vešel do místnosti tiše, jako kočka a posadil se na židli, stojící vedle stolu.
,,Je to moje chyba,“podíval se naň zkroušeně. ,,Je to moje chyba, že se ti tohle stalo.“šeptal tiše.
,,Ale není, Chrisi,“ozval se Lawri, protože ho příchod milence probudil.
,,Miluju tě,“svěřil se hnědovlasý muž. Lawrence se usmál – Chris vůbec netušil, jak moc tato dvě slova chtěl slyšet! Posadil se a přitáhl přítele k sobě.
,,Chci tě,“šeptl mu vzrušeně do ucha.
,,Jsi zraněný, nesmíš se přepínat,“odporoval Chris.
,,Prosím,“líbnul jej upír na tvář. Chris chlapce položil zpět do přikrývek. Naklonil se nad jeho tvář a ústy zabloudil k jeho rtům. Dva jazyky se splétaly v milostné hře a steny pluly místností, odrážejíc se v ozvěnách o zdi. Poloupír své lásce sundal kalhoty. Pomalu zabloudil k chlapcovu mužství a sepjal jej do dlaně.
,,Ah,“zavřel Lawri oči, když ucítil hřejivou dlaň na své chloubě. ,,Prosím,“křečovitě sevřel prostěradlo. Christian se usmál. Lawrence neměl vůbec zdání, jak moc byl v této pozici svůdný! Vzal jeho úd do úst a jazykem kolem něj začal kroužit. Prsty přitom zabloudil k jeho varlatům a třel je o sebe a hrál si nimi tak, že z Lawriho úst začal unikat vášnivý křik, škemrající, aby pokračoval…aby nepřestával! To hnědovláska přimělo k intimnějšímu zacházení, a tak prsty pravé ruky zajel do chlapcova řitního otvoru, kde si hrál a škádlil jeho nejcitlivější místo v těle. Za nedlouho chlapec s bouřlivým výkřikem vystříkl. Udýchaně se posadil na Chrisův klín, ten jej však zarazil.
,,Ne,“líbnul ho na čelo. ,,Dneska ne. Dostal jsi, co jsi chtěl, tak teď udělej něco pro mě,“požádal ho poloupír.
,,Hm?“
,,Jdi si lehnout.“rozcuchal mu vlasy a políbil jej na tvář. Lawrence se naň trochu zklamaně podíval, ale souhlasil. Zalehl. Christian u něj byl, dokud neusnul. Pak se nenápadně vytratil se umýt.
 
 
,,Tak že kdo hlasuje proto, abychom zítra vyrazili?“zeptal se unaveně Hirohi, doufajíc, že už konečně spory vyřeší. Zvedly se tři ruce.
,,Fajn,“bylo mu jasné, že Chrisův a Mierin hlas by už byl k ničemu a jemu osobně bylo jedno, kdy vyrazí. Věděl jen, že pokud se jejich odchod z vesnice má konat, musí zajistit vůz a koně. Lawrence potřeboval odpočívat a on jak by smet! Místo ležení v posteli celý den ujednával jejich odjezd!
,,Jdu si lehnout,“nakonec utahaně utrousil a zmizel ve svém pokoji v prvním patře.
,,Měli bychom to říct Christianovi, Lawrencovi a Mier.“podotkl Naire. Fire pokrčil rameny a Kairi si pro sebe jen něco zadrmolil, a tak se princ zvedl a odkráčel za zbytkem jejich skupiny.
,,Ty, Fire,“oslovil z ničeho nic Kairi vlkodlaka. Ten se naň otočil. ,,Jaké to je být vlkoupírem? A vůbec, jak je to možné?“zeptal se ho – za celou svou kariéru se totiž s podobným případem ještě nesetkal a zvědavost v něm dumala od chvíle, kdy se dozvěděl, že takové stvoření existuje!
,,Jak jako jaké to je?“nechápal chlapec.
,,No…když si vezmu, že tvá matka je upír a tvůj otec vlkodlak, prozraď mi, kdo se o tebe v dětství staral?“
,,Staral?“zopakoval Fire. ,,Matka,“řekl prostě, z ničeho nic se však zvedl a odešel z místnosti. Nechtěl o tom mluvit – svou matku nenáviděl stejně jako otce. Vždyť to byla právě ona, kdo ho chtěl zabít…
 
,,Fire, zlatíčko, jen doušek krve si vezmu,“mluvila pohublá žena na svého syna a už se po něm oháněla. Chlapec, starý zhruba čtyři roky, vyděšeně uskočil. Pokusil se schovat za hromadu smetí, matka jej však silně chytla za paži a vytáhla zpět. Rukama jej uvěznila na zemi a začala se ústy přibližovat k jeho krku.
,,Mami, pusť!“plakalo dítě, snažíc se dostat ze sevření…
 
Ano, několikrát se stalo, že jej takto využila. Vyhladovělá se nikdy neovládala a vždy si vzala, co chtěla. V chlapci po pár týdnech zůstalo takové minimum krve, že se pohyboval nad rozhraním života a smrti. A tehdy přišla spása. To Nairův otec, vládce království – tehdy ještě pouhý princ, mladý, mrštní a po boji chtivý, jej zachránil a odnesl k sobě. Fire nevěděl, co se s jeho matkou stalo – zda-li zemřela, či ji snad muž nechal žít? Bylo to stejně jedno. Hlavní bylo, že i když Nairův otec po pár nocích zjistil, že je chlapec upírem a při neudržení svého vzteku se mění ve vlkodlaka, nechal ho žít. Staral se o něj jak o vlastního syna, ačkoliv byl sám ještě dost mladý, aby nějakého měl. A pak, když se narodil Naire, Fire odešel. Nechtěl překážet novému nárůstku a připadal si v rodině zbytečný. Proto se sebral a odešel, po každých dvou letech však krále chodil navštěvovat a přinášel mu nejrůznější artefakty, co král tak rád sbíral. A v tu dobu se z Ferea a Nairea stali rivalové. Naire chtěl také, aby naň otec shlížel s pyšností a chválil jej tak, jako druhého chlapce, a tak se stalo, že se s Fireem pustil do boje. Bělovlasý tenkrát prohrál – spíše to tak zahrál, Naire proti němu neměl šanci, díky jeho již dávno získaným zkušenostem, ale nevadilo mu to. Věděl, že chlapec žárlí a někdo musel vyklidit pole…
 
Kairi na chlapce podivně zíral. Vypadal rozrušený – nejspíš diskuze na téma “rodina“ nebyl nejlepší nápad. Proto už se dál nevyptával. Místo toho se rozhodl zajít ven. Pohlédl do kuchyně a kuchařovi nadiktoval vzkaz pro přátele – Jsem venku, za chvíli se vrátím, – to aby o něj neměli strach, či ho snad zbytečně nehledali. Pak odešel z domu.
Venku bylo krásně! Lépe už snad být ani nemohlo. Slunce zářilo na všechny strany, teplý vánek si hrál se suchými listy stromů a zvířata vesele poskakovala po cestě. Jediná věc, co tu lovci chyběla, byli lidé! Kam oko dohlédlo, tam žádného živáčka. Podivil se. Při takovém počasí by měly být děti venku a hrát si, ne být zalezlé v domech! Podivil se. Měl by si s někým promluvit, co se děje.
 
Hirohi ležel v posteli. Spánek jej pomalu zmohl, a tak se teď vyskytoval na rozhraní bdělosti a polospánku. Z otevřeného okna jej pohladil příjemný vzdoušek. Usmál se – jak za starých časů, kdy ještě pracoval s pětičlennou skupinkou lovců. Tehdy byli mladí a nutno říct i blbí. Ale měli se dobře. Za lov dostávali peníze a nezabírali se tím, zda-li sejmuli upíry, vlkodlaky, medvědy, či snad jeleny nebo káně. Zkrátka lovili, co jim zrovna padlo do oka. Tehdy se však stal zvrat.
Otočil se na bok. Pevně sevřel oči, aby vzpomínky zatlačil do svého nitra. Ubližovalo mu myslet na svou lásku, smrt svých bližních a na ty stvůry, co jeho život od základů změnily. Vždyť on byl vždy vtipálkem, optimistou a komediantem, ale teď? Je vážný, nežertuje a jen málokdy se na jeho rtech zří úsměv. Ano, stačí tak málo a život se zcela změní – jak zvláštní.
 
Naire seděl u stolu a četl si v knize, co v pokoji našel – nejspíše pozůstatek po posledním návštěvníkovi. Podle všeho to byl deník.
,,….Dneska jsem byla venku s Itoem. Dobře jsme se bavili! Itoe je skvělý, nejspíše jsem se zamilovala….Dnes jsme si vyznali svou lásku…Poprvé jsme se políbili…Shořel dům a zbyly po něm pouhé trosky….Otec se mě vyptával, ale já zapírala….Itoe je mrtvý….pomstila jsem svou lásku.“ Četl princ útržky. Nejspíše deník nějaké vesničanky-pokrčil rameny a dál se zájmem listoval, ačkoliv věděl, že nemá.
 
Christian, vykoupaný a voňavý, ležel u Lawrence. Bylo až neuvěřitelné, jak moc byl na chlapci závislý. Stále být u něj – to jediné potřeboval k životu.
-Já blbec se asi vážně zamiloval,-líbezně pohlédl do spící tváře svého sluníčka. Ten se převrátil na záda, otevřel pusu a začal chrápat.
-Jaká rajská hudba pro mé uši,-hrál si s jeho vlasy a nevnímal pochrapování a slintání svého miláčka.
 
Kairi pokračoval v obchůzce města. Ani po čtvrt hodině nikoho nepotkal, což bylo nad míru zajímavé. Napadlo jej zajít do lesa, ale jakmile si vzpomněl na Lawrence, chuť jej přešla. Raději se vrátil zpět do hospody.
Když vešel do domu, bylo tam ticho jak v hrobě a nikdo nebyl k naleznutí, ani kuchař. Proto se rozhodl zajít do druhého patra, kde byli všichni ubytovaní. Okamžitě si to zamířil za Hirohim. Vyděsil se, když jeho přítel nehybně ležel uprostřed velké postele. Přiskočil k němu a s předtuchou něčeho hrozného muže začal křísit.
,,Hirohi!“zapištěl vyděšeně. Chytil muže za ramena a třepal s ním, dokud se jeho oříškové oči neotevřely.
,,Co děláš?!“naštval se. Vždyť věděl, že si chce odpočinout – poslední dobou toho měl nad hlavu!
,,Uff,“oddychl si lovec a upřímně se chytil za srdce. ,,Byl jsem venku,“podíval se na Hirohiho, který, kdyby mohl, zabíjel by pohledem. ,,Nikdo tam není.“dodal na vysvětlenou. Starší muž se udiveně napřímil.
,,Jak nikdo není?“zeptal se, protože nerozuměl.
,,Prostě tam nikdo není! N-E-N-Í!“vyštěkl, protože se bál toho nejhoršího.
,,Nemusíš mi to hláskovat!“i Hirohi byl zaskočen. Tato zpráva jej poněkud zneklidnila.
,,Kde je Kithura?“zeptal se na kuchaře.
,,Ten je taky pryč! Teda – dole nikdo není, tak že je možné, že bude tady,“podotkl.
,,Ne…ten je přes den jenom v kuchyni,“zamračil se.
,,Co budeme dělat?!“vytřeštil Kairi zděšeně oči. Vždyť tohle nemohla být náhoda!
 
,,Hirohi, Hirohi!“vyrazil Naire dveře. Podivil se, co tam dělá Kairi, ale neřešil to. ,,Podívej,“podal muži deník rozevřený na předposledních stránkách.
,,Co to je?“nechápali lovci.
,,Někdo, kdo zde dříve bydlel, si zapisoval každou věc, co v životě kdy udělal,“podíval se významně na tlustou knihu.
,,Kdes to našel?“začetl se Hirohi do nečitelného textu.
,,Pod postelí schované pod prknem.“
,,Ty, Naire, neviděl jsi tu někoho?“zeptal se Kairi mezitím, co si Hirohi četl.
,,Jak to myslíš?“nechápal princ. Myslel tím Kairi někoho cizího? Nějakého špeha, či co?!
,,Byl jsem ve vesnici – nikdo tam nebyl.“ Ujasnil lovec.
,,Nikdo tam nebyl?“zopakoval po něm Naire a zamyslel se. ,,Je dvanáct hodin. Možná obědvají,“zkusil naivně.
,,Jasně,“pronesl ironicky lovec. ,,Zrovna ve dvanáct se všichni sebrali a odkráčeli spolu do sousedního města na pořádnou baštu!“ušklíbl se – princ byl někdy tak optimistický, až mu to lezlo na nervy.
,,Pche,“urazil se Naire, ale bedlivě poslouchal Kairovým slovům.
,,Byl jsem venku a nikdo tam nebyl. Všude prázdno – ani v domech nic nešustlo. A co teprve, když jsem přišel sem?! Kuchař je pryč, což mi připomíná – je tu Christian, Fire, Lawrence a Mier?“podíval se zamyšleně na budoucího krále. Ten se zalekl – celý den o těch čtyřech nic neslyšel.
,,Prohledejte dům,“vložil se do konverzace Hirohi, zabraný do četby. Oba muži se zvedli a zamířili na chodbu. Každý si vybral pokoj, který se jal zkontrolovat.
,,Fire?“vešel Naire do chlapcova pokoje. Všude bylo prázdno a ticho…
,,Mier?“ani Kairovi se nedostavilo odpovědi. Oba z pokojů vyděšeně vylítli. Ještě zkontrolovali koupelnu a pak se zděšením vlítli do pokoje Christiana a Lawrence.
,,Uff,“povzdychli si, když spatřili všechny své přátele sedět na posteli a hrát karty.
,,Děje se něco?“podivil se Fire jejich zadýchanému obličeji.
,,Ano,“odpověděl princ.
,,Všichni pojďte okamžitě do Hirohiho pokoje, je to nutné,“dodal lovec…
 
Seděli v Hirohiho pokoji a bedlivě naslouchali Kairovu vyprávění o průzkumu vesnice. Když si vše řekli, začali se přít, zda-li je to pravda a jak je to možné. Když mezi nimi spory ustaly, chopil se slova samotný Hirohi, aby přečetl z deníku jeden odstavec, který jej nejvíce zaujal proto, že mu tak trochu připomínal momentální dění v domě!
,,Seděla jsem u sebe v pokoji a počítala okvětní lístky kopretiny. V tom na mne otec zavolal, abych sešla za ním do jídelny. Proto jsem všeho rychle nechala a zamířila si to k němu. Když jsem jej však spatřila, vylekala jsem se. Byl roztřesený a vyděšený. Na mé otázky, co se děje a proč je tak vyklepaný, odpověděl – sbal se, odcházíme. Jediné, co jsem se dozvěděla bylo, že se u nás ve vesnici ubytovalo sedm cestovatelů. Den poté nás přepadla tlupa vlkodlaků a nakonec, dva dny, před odjezdem těchto lidí, byl jeden z nich poraněn nějakou stvůrou, která mu ukradla oko. Bojím se. Mám strach, že to, co se zde děje, zpříčinili ti lidé. Dny se krátí a noci jsou delší. Šero nad naším domem je jasnější a hrůzostrašnější – schyluje se k něčemu hroznému. Ach, Matko, ochraňuj nás z nebe a drž nad námi hlídku. Bojím se toho, co bude…“dočetl, zaklapl knihu a pohlédl na přátele.
,,Co-cco-“to jediné z nich vylezlo. S udivením zírali na Hirohiho a čekali na jeho reakci.
,,Bohužel jsem zde nenašel datum, ale je jasné, že ta dívka při svém odchodu rychle spěchala a proto si zde deník nechala. Nevím, co má znamenat jeho obsah, ale děsí mě to - to Vám říkám rovnou!“ rozklepané prsty stěží udržely deník, a tak kniha se zaduněním dopadla na podlahu. Všichni mlčeli. Co to mělo znamenat? Je možné, aby se toto opravdu stalo? Je možné, aby zde byl někdo před nimi a aby se jim stalo přesně to, co jim?!
,,Nechápu to! Je to nějaký žertík, že? Tak co, přiznejte se, kdo si tu píše deníček?“zasmál se Kairi, doufajíc, že mu někdo odpovědí, jenže opak byl pravdou. Mlčeli a zadumaně hleděli na onu knihu. Bylo jasně rozeznat, jak moc zmatení jsou!
,,Píše se tam, že dva dny, před jejich odjezdem, byl jeden z jejich skupiny přepaden – bylo mu ukradeno oko. Je možné, že by se minulost odehrála znova a my byli pouze náhodní hráči, nebo..“umlčela se Mier, obávala se toho nejhoršího.
,,Waysupe?“zkusil to Fire. Mier přikývla na souhlas – ano, přesně to měla na mysli!
,,Co to je to waysopve?“zeptal se Lawrence.
,,Ne waysopve, ale waysupe!“opravil jej Fire.
,,Čáry, magie, kouzla a zaklínadla…waysupe je z gryjského jazyka – tvorové, co podle pověstí již dávno zahynuli, ale jejich jazyk se v magii stále používá.“vysvětlila historii slova čarodějnice. Kairi, Hirohi, Christian a Naire po sobě vykuleně pokukovali – nikdy o takové rase neslyšeli. Lawrence jen bedlivě poslouchal, jako malý o takovýchto stvořeních slyšel nejrůznější pověsti – a to hlavně od Shouriho, který by nikdy nepřekousl, kdyby chlapec nevěděl nic o historii.
,,Gryjové jsou vlastně předchůdci upírů a vlkodlaků. Byla to silná, vynalézavá a velice inteligentní stvoření. Místo toho, aby vedli boj, žili spolu v míru, jenže pak začali mutovat a ti, co se nepřizpůsobili, zahynuli. Podle bájí dokonce před smrtí, jako rituál, zakousli nějaké zvíře – podle všeho předchůdce nynějších vlků. Díky jejich slinám, co poté proudily v krvi mrtvého zvířete, které pak dožralo nějaké jiné, se vyvinul vir. Vir, který při kontaktu s lidmi dokázal změnit DNA…“nadechl se chlapec zhluboka a vypil půlku sklenice s vodou, co ležela na stole – měl vyschlo v krku. Mier s Firem obdivně přikývli – nečekali, že by o těchto stvořeních Lawri mohl vědět tolik!
,,Kde ty to bereš, srdíčko?“přitáhl si ho k sobě Christian a sladce jej políbil na tvář – chlapec jej vážně překvapil!
,,A ta stvoření tedy již vyhynula?“podivil se Kairi.
,,Říká se že ano a říká se i že ne. Nikdo neví, ale je jisté, že kdyby taková stvoření opravdu existovala, mohl by se svět ocitnout v ohrožení,“zatvářil se Fire tajemně, svíčku si dal pod bradu, aby tím vyčaroval iluzné představy nějakého monstra. Kairi sebou polekaně škubl a svíčku mu z rukou vytrhl. Pak na chlapce chvíli výhružně hleděl a očima jej varoval : ,,Jestli se nepřestaneš tak blbě smát, jednu ti napálím!“…
,,Takže, Gryjové…ale teď mi povězte, co mají oni společného s naším případem?“podivil se Hirohi, nevšímajíc si probleskujících světel mezi Kairim a Firem. Mier pokračovala.
,,Jak už Lawrence říkal, tato stvoření byla nejen geniální, ale i vynalézavá. Všechny recepty na kouzla jsou zachována po nich, nebo nějak přepracována – vše má ale podklad v Gryjském jazyce. A to i slovo Waysupe. Znamená to v překladu záblesk budoucnosti.“vysvětlila.
,,Záblesk budoucnosti?!“podivil se Naire. Nerozuměl tomu, a toho dohánělo k šílenství!
,,Záblesk budoucnosti, respektive děj, který se teprve stane, ale lidé jej mohou zažít v přítomnosti,“
,,Není v tom deníku ještě nějaký text? Něco, proč ti vesničané vlastně odešli?“zeptal se Fire. Hirohi knihu sebral ze země a pohlédl do ni. Rychle přejel očima po stránkách a zastavil se až u věty : ,,Chtěla jsem mu pomoct, ale bylo pozdě – už je pozdě!“
Větu přečetl potom nahlas a pokračoval ,,Dnes můj otec zemřel rukou těch stvůr. Itoe i já jsme celý den nic nejedli, proto jsem tu teď sama – rozhodl se něco ukořistit. Mám strach, aby se mu něco nestalo. ….Itoe se vrátil a přinesl zajíce. Museli jsme jej sníst syrového – kdybych načala oheň, našli by nás….Itoe je mrtvý! Má láska – tady to už nemohu přečíst,“zarazil se Hirohi. ,,Je to tu rozpité,“ dodal na vysvětlenou. Fire si knihu vypůjčil.
,,Má láska je mrtvá, já ji však pomstím! Itoe, miluji tě, čekej na mne v nebi!“dočetl větu. Jak se zdálo, dívka při psaní textu plakala. Christian se zarazil.
,,Neměl kuchař náhodou dceru?!“
,,Dceru? Žádnou jsem zde neviděl,“podotkl Kairi a i Hirohi, Naire, Lawrence a Fire přikývli, že zde žádnou dívku neviděli.
,,Ano,“odpověděla však Mier. Všichni na ni udiveně pohlédli. ,,Dnes dopoledne jsem zde jednu dívku viděla. Měla hnědé vlasy a byla taková upejpavá, avšak usměvavá. Zalezla si do pokoje vedle toho Fireova a pak už jsem ji vůbec neviděla.“dodala. Všichni byli zmatení.
,,Jak je možné, že jsem ji tu neviděl?“podivil se Kairi.
,,Nejspíše jsi byl už tou dobou ve vesnici,“pokrčila žena rameny.
,,Možná,“pozvedl lovec obočí…Místností se prolilo nepříjemné ticho, doprovázené náhlým počátkem deště, dopadajícího do oken. Okenice do sebe pod návalem větru začaly mlátit. Christian se je jal zavřít. Došel k oknu, když v tom…
,,Není tam napsáno, jak ta stvoření vypadala?“zeptal se a bledý jak stěna se prudce otočil k přátelům. Ti nechápali.
,,Já jen, že před domem jsou nějaké zrůdy a moc přátelsky nevypadají!“s těmito slovy se místem rozlehl děsivý zvuk, drásající uši.
,,Trakumy!“křikli Hirohi s Kairim, skákající pod postel, aby se chopili zbraní, ukryté pod ní. Christian skočil po Lawrencovi a ochranitelsky si jej přilnul k sobě, Mier rychle vběhla do svého pokoje, kde sebrala smaragrový křišťál Uguban, který před necelým dnem použila na stvoření v lese, a vrátila se k ostatním. Ti už byli na chodbě, připraveni na útěk.
,,Kolik jich tam bylo?!“křičel Hirohi.
,,Asi pět, ale možná, že jsou i za domem!“odpověděl stejným způsobem Chris. Rány začaly hýbat s domem a nemalé třesení rozviklalo chodbu, až parkety nevydržely a protrhly se, čímž skupinku rozdělily od sebe. Christian s Lawrencem a Firem uvízli na jedné straně, zbytek na druhé. Mier spadla na zem a sotva se držela, aby nespadla do díry, vytvořené nárazy. Hirohi s Nairem ji však rychle chytli za dlaně a vytáhli ven. Kairi mezi tím hledal nějakou únikovou cestu. Bohužel to byli právě oni, kdo uvízl na straně bez schodiště, a tak byli donuceni opustit dům oknem – nic jiného nezbývalo!
,,Rychle, Mier, Hirohi, Naire!“křičel na ně, protože strop se začal nebezpečně třást! Lawri s Chrisem a Firem již sbíhali po rozlámaných schodech a vyběhli rychle ven – doufali, že se odtamtud jejich přátelé také úspěšně dostanou. Vyběhli z domu a co nevidí?! Pět Trakum, čekajících na ně před vchodem. Nehybně stáli a čekali na reakci lidí. Ti se rozhodli rychle vběhnout zpět do domu, čímž načali hon…Trakumy se za nimi hladově rozeběhly – nevšímajíc si úzkých stěn a nízkého stropu, do kterého vrážely zády a ocasy. Chris vyrazil zadní dveře, díky čemuž si nepatrně poškodil rameno, jen doufal, že ho nemá zlomené. Lawri s Firem běželi rychle za ním a až když byli venku, hledíc na zadní stranu baráku, zastavili se. Domem se rozlehl křik Trakum a ani ne tři vteřiny na to se dům rozpadl. Střecha sjela až pod základy domu, nábytek se roztříštil na kusy a lampy, osvětlující dům zevnitř, propukly v požár. Proto se teď trosky rozhořely a pálily vše na prach.
,,Chrisi, co když to lovci s Mier a princem nestihli?!“zděsil se Lawrence, chytajíc muže pevně za dlaň. Ten na něj pohlédl vše říkajícíma očima – pokud to nestihli, je jasné, že nepřežili!
,,Rychle!“popohnal je Fire k pohybu. Proto se oba upíři rozeběhli za ním, směrem k lesu. Ještě, než se stihli schovat pod stíny stromů, zahlédl Lawri hýbající se trosky, jak se jedna z Trakum, co přežila, snažila dostat z pasti a zachránit si tím život. Pak mu pohled však znemožnily větve…
 
,,Kairi, Mier, Naire!“volal Hirohi. Všude byl prach, co mu znemožnil pohled do okolí. Ležel na zemi a poslední, na co si dokázal vzpomenout, bylo to, jak našli okno a chystali se z něj seskočit do hromady sena, co ležela pod ním. Než to však stihli, prolomila se pod nimi zem a on slyšel jen křik svých přátel, než se mu udělalo mdlo před očima a on ztratil vědomí. Pohnul se, čímž z něj spadlo několik kusů zničeného dřeva a třísek. Byl celý polámaný a z hlavy mu tekla krev. Před očima měl mžitky a když se zvednul, podlomila se mu kolena a před očima udělalo černo – ztratil opět vědomí…
 
Místem se rozlehl pronikavý pískot. Trakumy, pronásledující Firea, Lawriho a Chrise, zmizely, jen se za nimi šustlo. Všichni tři se proto zastavili a hleděli do korun stromů, zda-li nespatří jedno z monster na větvi, či jinde v jejich blízkosti - nespatřili je však…
 
Trakumy běžely…běžely za zvukem, co se linul z úst jejich pána. Uprostřed vesnice jej spatřili! Muž s dlouhými, černými vlasy, svázanými do culíku, se ušklíbl a hleděl na tři Trakumy, přibíhající k němu. Podíval se na ně svými oči a pobaveně mu v nich zablesklo, když stvůry přiběhly k němu a se zájmem pozorovaly zvláštní barvu duhovek svého pána – jedno oko žluté, druhé zelené…
 
Poslední komentáře
15.03.2009 15:25:55: No, to se ještě uvidí. Trochu mě mrzí, že povídka nemá takový úspěch jako HM...na druhou stránku se ...
11.03.2009 18:50:41: doufám , že je nenecháš umřít to bych měla psychycký kolaps.smiley***Jej já se tak těším na další díl ...
07.03.2009 13:53:08: chcem pokráčko my chcem pokráčko já se tak strašně moc těším , že skoro nevidím*doufám, že neumřeli ...
06.03.2009 21:16:17: O.O vybilo mi to dych...potom som nemohla dýchať a bilo mi srdiečko rýchlosťou svetla XD...mno honto...
 
Děkuji že jste přišli, těším se na Vaší příští navštěvu ! !