Darkroom

Tyto stránky jsou zrušeny, jejich nová adresa je zde : darkanime.webnode.cz

Statistika

Za peníze si nelze koupit všechno

Za peníze si nelze koupit všechno - část 1.

         Hosushi Yukio byl patnáctiletý chlapec. Byl nadaný pro hru na klavír, bohatý a sebevědomý. A jak už to u takových dětí bývá, jeho rozmazlenost neměla mezí. Co chtěl, to dostal.
Jeho maminka, Hosushi Yumi, byla krásná, štíhlá, mladá žena - nutno říci, že po ní syn zdědil rysy, jejíž prací byla organizace svateb a různých oslav. Byla na tak vysoké úrovni ve svém řemesle, že za svou dobře odvedenou práci získávala stotisícové částky. Svého syna milovala, ačkoliv to na sobě dávala znát jen jeho rozmazlováním. Koupila mu, co mu na očích viděla. Co si však neuvědomovala bylo, že se mu nevěnuje a nijak se o jeho život nezajímá. I její manžel, Hosushi Yutaka, měl vůči synovi stejné jednání. Podobně, jako jeho žena, měl i on práci na vysoké úrovni. Jako ředitel automobilové společnosti Kitekara vydělával měsíčně až miliony. Díky tomu si tato bohatá rodina mohla dovolit cokoliv chtěla. Od rodinného domu se služebnými, až po zahradníky pro svoji obrovskou zahradu, plnou nejrůznějších květin a rostlin světa. Všechen tento majetek zanechával na jedináčkovi následky. Byl rozmazlený, sobecký a tyran školy. Jeho bodyguardi – spolužáci, kteří s ním byli jen pro jeho peníze, pro něj udělali všechno. Děvčata se před štíhlého chlapce stavěla v zástupech a s nadšením a výskotem okolo něj procházela a doufala, že zrovna ony budou pohoštěny alespoň jeho pohledem. Když se tak stalo, věděla o tom celá škola. Ale už dost o tomto rozmazlenci, co si ani za mák nedokázal představit, co to je pravé přátelství, či snad láska rodičů.  Měli bychom si povědět i o někom jiném. O někom, kdo na Hosushiho Yukiu narazil a tím svůj život změnil v peklo….Ano, to Ouji Ruki se stal obětí tohoto tyrana, když jednoho neblahého dne nesl svůj školní oběd a jak už to tak u nemotorů bývá, zakopl a všechno jídlo překlopil na Yukia. Ani nemusím vyprávět, co to mělo za následky. Od potupného výsměchu až po pár modřin v obličeji, byl Ruki dennodenně šikanován. Díky tomu, že jeho rodina zrovna bohatstvím neoplývala, si ho nikdo moc nevšímal. I přesto však byl tento kluk zvláštností školy. I když byl jak šedá myš v kupě bílých, rád na sebe upozorňoval bitkami. Jeho rodiče se mu věnovali a za každou odbytou bitku mu vynadali. Své dítě nijak nerozmazlovali, spíše jej tvrdě vychovávali. Rukiho rodiče byli ve městě váženými lidmi, protože už mnohokrát financovali různé akce nebo přispívali díky svému A-třídovému typu krve do nemocnic. Byli to velice milí, přátelští lidé…ale už dost. Představování máme za sebou, nyní se pustíme do našeho příběhu.
 
 
 ,,Pane Hosushi,“probouzela madam Kienrová mladého pána domu. Yukio se probral. Nenávistným pohledem spočinul na postarší tváři své služebné a se vztekem ji vykázal odejít z jeho pokoje. Žena neodporovala a co nejrychleji z místnosti odkráčela. Blonďatý chlapec vstal a podíval se do zrcadla. Prohlédl si svou, díky nejrůznějším drahým krémům, bezchybnou, čistou pleť, pak se zazubil, aby viděl své bílé zuby a nakonec nadhodil frajerský pohled všem říkající, “já jsem tady pán!“.  Když už jej pozorování přestalo bavit, a to mi věřte, že byl před zrcadlem déle, než deset minut, zalezl do koupelny. Sundal si modré pyžamo, co se mu hodilo k jeho pomněnkovým očím, a vlezl si do již předem napuštěné vany. Voda byla ohřátá akorát, přesně, jak to měl rád, a tak s chutí zaklonil hlavu a nechal se omývat pěnou a načichávat sladkou vůní kokosu. Po půl hodině vylezl, osušil se, převlékl a odešel do kuchyně. Trochu sklesle se posadil k prázdnému stolu, plnému snad všech zákusků, co znal. Bylo překvapující, že i přes jídlo, co dennodenně snědl, měl stále štíhlou, skoro až vyhublou postavu. Možná to bylo tím, že jeho druhým koníčkem, po klavírů, byla hra tennisu.
,,Kde jsou rodiče?“zeptal se ledově jedné mladé služebné. Žena si poupravila zástěru a přešla k chlapci.
,,Již ráno opustili dům.“odpověděla jemně a čekala další nával otázek. Překvapilo ji, když ji hoch začal ignorovat a pustil se do porce jídla, co mu bylo nandáno. Polkla. Ano, nebylo tajemství, že mladý pán byl drahokamem pro všechen zrak. Od blonďatých vlasů až po modré oči, byl tento chlapec neodolatelný. Pleť měl bledou, ústa malá, rudá a vykrojená. Nosík, co zdědil po své matce, měl malý, skoro až roztomilý. Do toho všeho byl tento chlapec oblečen do jednoho z nejdražšího oblečení, co se v Japonsku mohlo získat.
 Yukio dopil ovocný čaj, vstal a zamířil si to ven. Služebná za ním cupitala s jeho taškou do školy a jako poskok mu jí tahala. Chlapec došel k připravené limuzíně a nastoupil do ní. Žena mu tašku položila do kufru a zmizela zpět v domě, kde na ni čekalo mytí nádobí a úklid pokojů.
 Aniž by za celou jízdu řidič promluvil, odvezl Yukia před školu, kde už na tohoto chlapce čekal zástup fanynek. Blonďák vystoupil, nechal si z kufru přinést tašku, kterou okamžitě hodil jednomu ze svých poskoků a s prázdnýma rukama došel ke škole. Jaké to bylo překvapení, když před sebou spatřil Rukiho. Chlapce, který doň před necelým týdnem nechtíc strčil a překlopil na něj svůj oběd. Dost jasně si pamatoval, jak chlapce přes celou jídelnu seřval a ztrapnil. Jak se však zdálo, Rukimu to vůbec nevadilo. Snad za to byl dokonce rád! Od té doby si ho lidé totiž začali více všímat, ať v dobrém, nebo zlém. Yukio k hnědovlasému chlapci přešel. Chvíli u něj stál a pozoroval, jak si soustředěně čte článek z učebnice o Mořském světě. Ouji totiž moře miloval!
,,Stále se zabýváš rybkami, Ouji?“ oslovil ho nakonec. Ruki k němu zvedl pohled.
,,Máš snad něco proti, HoSUSHI?“zdůraznil chlapec konečná písmena Yukiova příjmení. Ten vytřeštil vztekle oči.
,,Někdo by si o tobě mohl pomyslet, že jsi zoofil,“ ušklíbl se blonďák. Hnědovlasý chlapec se, překvapivě, mile usmál.
,,Aspoň bych měl někoho do páru, narozdíl od tebe,“odpověděl, čímž se ozvalo pár uznalých výsknutí. Všem totiž bylo známo, že ačkoliv před Yukia skákalo nespočet děvčat, nikdy se žádnou nechodil a když už, nekonalo se nic víc, než pár letmých polibků, než chlapec dívce sdělil, že je pod jeho úroveň a ať se spakuje.
Hosushi svraštil rozzuřeně čelo. Objevilo se mu na nich pár neznatelných vrásek, nadechnul se a už se chystal něco nemilého sdělit, když v tom zazvonil školní zvonek, oznamující přípravu na první hodinu. A tak blonďák na chlapce pouze rozzuřeně pohlédl a odkráčel, poražen, do budovy. Když zmizel za vchodovými dveřmi, obklopil Rukiho dav žáků. Mnoho z nich se s ním hodilo do řeči a s obdivem k němu vzhlíželi. Vždyť jen málokdo se dokázal takto před Hosushiho postavit! Zvonění se však ozvalo podruhé, a to už i ten poslední hlouček před školou zalezl do budovy a rychle spěchal do svých tříd, aby stihl začátek první vyučovací hodiny.
 
       Nezáživná škola skončila dřív, než se kdo stačil nadát. Ruki šel právě domů, tašku přehozenou přes rameno a vesele si pískal na cestu. Když v tom se před ním vyrojila parta vlastních spolužáků.
,,Ahoj, Ruki,“pozdravil jeden z chlapců, tikajíc očima do stran, aby nemusel pohledem zůstat na Oujim. Hnědovlasý chlapec neodpověděl. Pouze se zamračil. Bylo mu víc, než jasné, že za tímhle fiaskem je jeho velice “dobrý“ přítel Yukio!
,,Co je?!“vyprskl, nálada se mu zcela zkazila. Bylo mu sice jasné, že se něco podobného stane, nečekal však, že po něm půjdou vlastní spolužáci…přátelé.
,,Promiň, Ruki,“omluvil se jeden z nich, ,,Ale já ty prachy potřebuju,“dodal, načež se proti chlapci rozeběhl s napřaženou pěstí a zavřenýma očima a pokusil se jej uhodit. Nebylo překvapující, že Ouji uhnul. Chlapec zakopl o jeho nohu a natáhnul se jak široký, tak vysoký na zem. Tři další chlapci jen vyděšeně polkli. Sebrali však všechno své odhodlání a též se do chlapce pustili, ačkoliv moc dobře věděli, jak vášnivý je Ruki bitkař. Netrvalo to ani deset minut, a všichni čtyři leželi na zemi, držíc si poraněná místa na těle. Ruki ze země sebral svou tašku a bez jakéhokoliv slova pokračoval dál v cestě.
,,Šmejd,“slyšel za sebou, jak ti čtyři nadávali a vzlykali, protože oni ty peníze opravdu potřebovali. Krom toho, že jako Ouji pocházeli z chudší rodiny, měli všichni několik sourozenců. Až na Tiamiho, chlapce, co byl také v hloučku skuhrajících mladíků, měli všichni rozvedené rodiče, a tak se o ně většinou staraly pouze matky, zatím co otcové si užívali s nějakými krasotinkami někde u moře. Rukimu se zželelo těch chlapců. Snažili se nějak vydělat peníze, ačkoliv dosti špatným způsobem. Přemýšlel, zda-li by něco nemohl udělat, ale moc dobře věděl, že to zkrátka nešlo. Nebyl bohatý, peněz měl sám málo, ale i když neměl prachy, dokázal být alespoň dobrým přítelem. Vrátil se k hochům zpět a i když tuto práci nabídli rodiče jemu, ukázal všem chlapcům plakát, co měl v rukou, s nabídkou o práci. Všichni čtyři naň vděčně shlíželi a s poděkováním a číslem na muže, co sklad, ve kterém byla volná místa na práci, řídil, odešli. Ouji se cítil lépe, než kdyby bez jakéhokoliv slova odešel. Usmál se a vydal se domů.
 
 
        Yukio byl doma. Seděl ve svém pokoji a dělal si úkoly – jedna z mála věcí, co si pečlivě vypracovával sám. Přemýšlel o Rukim. Ten kluk byl divný, myslel si. Nikdo se mu nikdy nepostavil, nikdo ho nikdy takto přede všemi neshodil…Ten kluk to ale udělal a ještě si to užíval! Teď jen doufal, že ti čtyři břídilové mu dali do těla!
Vytrhl ze sešitu počmáranou stránku a příklad vypočítal znova. Myšlenkami byl přitom stále u Oujiho. Z přemýšlení jej vyrušil až hlas služebné, která jej vyzývala k večeři. S povzdychem se postavil, odkráčel do kuchyně a dal se do jídla – palačinky s jahodami a kakaem.
 
 
          Nikoho ani moc nepřekvapilo, že druhý školní den začal podobně, jako ty předešlé. Před vchodem do školní budovy se sešel zase dav žáků a s očekáváním poslouchal, co se bude dít tentokrát! Jak se zdálo, mladý Hosushi neměl na nějaké extra velké hádky moc náladu. Vražedně na Oujiho pohlédnul a hodlal pokračovat dál v cestě, kterou mu však Ruki zatarasil vlastním tělem.
,,Tiami, Kaoru, Miaki a Soushi nejsou tvoje hračky. Přestaň si s nimi hrát,“vyhrožoval mu. Yukio polkl. Tón, jakým na něj Ruki mluvil, byl zastrašující. Ačkoliv byl již dost starý, nikdy se s podobným zacházením vůči sobě nesetkal. Bál se! Jak už to u něj ale tak bývá, nedal to na sobě nijak znát. Pouze se hraně ušklíbl a zapadl do budovy, doufajíc, že jej chlapec nebude následovat. Nestalo se tomu tak, oběma však bylo jasné, že tyhle spory jen tak neskončí!
 
       Jakmile Yukio dosedl na své místo ve třídě, přisedl si k němu jeho spolužák, Miyavi. Chlapec stejně nechutně bohatý, ovšem ještě nafoukanější, než byl Hosushi.
,,Čus,“pozdravil blonďáka, co byl oproti němu tenký a drobný jak klásek. Myiavi byl totiž vášnivý sportovec. Odmala trénoval box, takže proti němu v boji na pěst neměl nikdo šanci. Yukiovi z toho kluka lezl mráz po zádech. Jejich rodiny se velice dobře znali, a tak se stávalo, že se chodili navštěvovat, což bylo pro Yukia vždy největší utrpení. Ačkoliv tak napohled nevypadal, byl citlivý, nad vším dumal a nenáviděl krev. Myiavi na to však nikdy nebral ohled a s radosti učiněním chlapci ukazoval své nejnovější hračky na týraní zvířat, jako byly tenké kleště, kterými přistřihoval krysám ocásky, nebo provazy nejrůznější velikosti, na jakých nechával uškrtit dva vyhladovělé psi najednou, příčící se o misku žrádla. Ty dny Yukio nenáviděl. Bál se chlapce, a tak se mu raději vyhýbal, někdy se však stalo, že si k němu Myiavi přisedl a dokonce školy jej nenechal být. Podobně tomu bylo i dnes.
,,Tak co na dnešek plánuješ?“zeptal se ten hnědovlasý tyran. Yukio se nepatrně odsunul.
,,Chtěl jsem jít domu, jak tak ale koukám, tak své plány budu muset odsunout, že?“měl ho přečteného.
,,Jo,“ušklíbl se chlapec. ,,Máte k nám dnes přijet. Naplánoval jsem moc pěknou hru, která se ti jistě budu líbit.“usmál se tajemně a přisunul se k chlapci blíž, aby mu mohl něco pošeptat do ucha. ,,Možná u nás přespíte,“šeptnul a s tím odešel, věnovat se jednomu spolužákovi, co na něj až moc okatě koukal. Yukiovi bylo jasné, že ten klučina se ze školy vrátí s monoklem pod okem. Teď nad tím však nijak nechtěl dumat. Přemýšlel, zda-li se rodičům nějak nevymluvit. Strávit noc u rodiny Jukinů nebyla zrovna věc, po které toužil. Začal šťourat úhledně ořezanou tužkou do stolu. Z myšlenek jej vyrušilo otravné zvonění, oznamující začátek hodiny.
 
 
          Protože byli Yukio, Ruki a Myiavi žáci devátého ročníku, jen Ruki byl v jiné třídě, měli díky onemocnění učitele společnou tělesnou výchovu. Jako naschvál právě dnes hráli basketball. Jedna z her, kterou Yukio tolik nenáviděl. Pro svůj drobný zevnějšek bylo lehké ho skolit k zemi. Jediné štěstí, že tento tah si vůči němu jen málokdo dovolil!
Ruki, převlíkající se do cvičebního úboru, propichoval blonďáka pohledem. Ještě víc se mu to stvoření zhnusilo, když si začalo povídat s Juki Myiavim. Klukem sobeckým, tvrdohlavým, nafoukaným a nebojácným! Co však bylo úplně nejhorší, byla jeho soutěživá povaha! I kdyby měl při soutěžích někoho zabít, musel vždy vyhrát. A basketbal? Ten byl pro zabití jak stvořený!
,,Seřaďte se!“pískl učitel tělocviku na píšťalku. Byl to mladý muž, něco přes třicet let, se skvělou a vypracovanou fyzičkou. Mnoho děvčat, a co si budeme nalhávat, ale i chlapců na tohoto muže obdivně shlíželo. I přes věk měl krásnou postavu. 
Na jeho příkaz se všech dvacet osm žáků seřadilo do tří řad – od nejmenšího, po největšího.
,,Jelikož můj kolega, pan Suko, chybí, budeme mít dnes tělocvik společný!“pronesl mužným, mohutným hlasem. Chlapci necekli ani brvou a naslouchali. ,,Jak už jsem vám říkal, dnes si zahrajeme basketbal, proto se roztřiďte do čtyř skupin!“křikl a ztratil se v kabinetu pro míč. Mezi chlapci mezitím panovali pře. Většina chtěla být s Myiavim, pro jeho zuřivost při hře. Když však byla jeho skupinka plná, rozdělili se, jak jim padlo do oka. Ruki skončil se svými čtyřmi spolužáky - Tiamim, Kaoru, Miakim a Soushim – plus ještě se třemi dalšími kluky z jiné třídy. Yukio skončil v šestici dalších kluků a posledních sedm chlapců skončilo spolu. Učitel se vrátil, určil skupinu, která bude hrát a zápas mohl začít!
Jako první hrál tým Rukiho a chlapců, co se snažili moc nevyčnívat. Nebylo proto překvapující, že prohráli, a Ruki mohl slavit první výhru. Další hra byla Ruki proti Yukio. Chlapci na ně zkoumavě shlíželi, rivalita mezi těmi dvěmi šla vidět na míle daleko. Hra začala. Yukio se chopil míče a už si to šinul ke koši. Někdo mu míč však těsně před košem vytrhl z ruky. Vztekle se otočil a když spatřil hnědou kštici, zlostně mu blýsklo v očích. Ačkoliv se nikdy nepouštěl do bitek a většinou vše nechal na svých poskocích, tentokrát šlo o jeho hrdost. Vzedmula se v něm vlna adrenalinu a už si to pelášil za chlapcem. Stejně jako Ruki u něho, mu i on strhl míč z rukou těsně před košem. Hra byla vzteklá a rychlá. Málokdo jen stíhal chytnout se rytmu těch dvou. I přesto vše však ve hře nepadl jediný faul a gól byl prvně střelen až v půlce hry. To už byla většina chlapců vyčerpána, a tak se s skórem jedna jedna skončilo. Další zápas byl Myiavi proti Yukio. Všem bylo více než jasné, že tato hra se bez faulů neobejde. Učitel si dával na Myiaviho dobrý pozor, skoro jej až probodával pohledem. Odpískal hru – mohlo se začít. Míče se chopil Myiavi. Nebojácně si prorážel cestu ke koši a ani Yukio se jej nesnažil nijak zastavit. V koši byl první míč a tým Myiavi vedl o bod. Míče se však chopil chlapec z Yukiova týmu a pádil si to rychle na druhou stranu, uhýbajíc při driblování soupeřům. Hbitě hodil míč spoluhráči, který se pokusil přes obranu dostat k cíli. Byl však zastaven tvrdou Myiaviho pěstí, která se jen “jako“ pokusila vzít míč, ale nechtíc se zabořila chlapci do břicha. Ten to naštěstí přežil ve zdraví, zvedl se ze země a pokračoval v zápase. Pár minut nato prolítlo pár dalších košů, všechny z Myiaviho strany, a tak se Yukio rozhodl také pokusit o nějaký gól. Chopil se míče a svou hbitostí a rychlostí smyčkoval mezi spolužáky, až k cíli. Zamířil, vyskočil a míč odhodil přesně, když doň Myiavi prudce vrazil a tím jej shodil na zem, z jaké se Hosushi nehnul. Míč, i přes komplikace, doletěl kam měl. Skóre bylo sedm - jedna. Nikoho to však nezajímalo. Teď všichni stáli kolem Yukia a s obavami, někdy i s radosti učiněním, k němu shlíželi. Učitel se přes dav žáků dobral až k chlapci a zkontroloval jeho stav. Podle křečovitého držení se za pravou paži usoudil, že má chlapec něco s ramenem.
,,Myiavi, kolikrát ti mám říkat, že ve hře nemusíš všechny zabít?! Nemám jinou možnost, uděluji ti napomenutí!“křikl učitel na svého žáka a pokusil se Hosushimu pomoct na nohy. Ten se rozklepaně postavil, chvíli mu trvalo, než opět nabral ztracenou rovnováhu. Do očí se mu draly slzy, ale nehodlal se přede všemi zesměšnit, a tak se kousl do jazyka a kulhavým krokem pokračoval s učitelem po boku na ošetřovnu.
 
,,Myslel jsem, že vy, zbohatlíci, jste alespoň vůči sobě fér, jak se ale zdá, ani na sebe neberete ohledy.“promluvil po chvíli ticha Ruki. Jeho protivný tón nenechal Myiaviho chladným.
,,Mluvíš na mě?“zeptal se a výhružně se naň podíval. Ruki sebou překvapivě vyděšeně netrhl, jako to bylo u většiny lidí, když je Myiavi svým pohledem obdaroval. Namísto toho ho sjel pohrdavým výrazem a na důkaz svých slov pohodil frajersky hlavou.
,,Je tu snad někdo víc sebevědomý a nafoukaný, než ty?“povytáhl obočí. Myiavi se zamračil. ,,Jistě i tvému malému mozečku už došlo, že mluvím na tebe,“dodal Ruki, když se druhý chlapec neměl k jakémukoliv slovu. Co si však velice pozdě uvědomil bylo, že ačkoliv byl Myiavi nafoukaný a frajersky nahozený, měl na co. Své bojové umění všem ukázal v následující minutě, kdy do Rukiho strčil, skolil ho na zem, zakroutil mu rukama a se slovy : ,,Omluv se, jinak budeš mít dva měsíce ruce v sádře,“ ho držel na podlaze. Všichni chlapci se raději o kus vzdálili, oba chlapce však povzbuzovali bojovým pokřikem, kdy vyvolávali příjmení jednotlivců.
,,Pusť mě,“prskl Ruki vzteky bez sebe.
,,Nechce se mi,“ušklíbnul se Myiavi, sedl si na chlapce, přitlačil mu prstem bod u krku a nemohl se vysmát, když viděl, jak sebou Ruki vzdorně a bolestivě hází. Nutno říci, že většině se to tak vtipné nezdálo a obzvlášť učitel, který zrovna přišel, nevypadal nadšeně.
,,Juki Myiavi, okamžitě jdi do ředitelny!“vyjel tak zostra, až sebou půlka přítomných polekaně škubla. Myiavi se ušklíbnul, vstal a s nosem až u stropu z tělocvičny odešel. Učitel k Rukimu přiběhl a pomohl mu na nohy. Neušla mu ani otázka typu, kdo to vše začal. Jakmile mu však většina lidí odkývala, že právě Ouji byl tím dotyčným, naštval se, vykázal ho do ošetřovny a pak se vzteky bez sebe vydal do ředitelny, aby panu ředitelovi vysvětlil, oč se vlastně jedná.
 
        Ruki šel pomalu na ošetřovnu. Bylo zvláštní, jak jeden přesně mířený prst dokáže díky správnému bodu ovládnout celé tělo! Ještě teď se cítil, jakoby po něm jezdilo pět kamiónů najednou. Hlava mu neskutečně třeštila a i ruce, které mu Myiavi dal tak brutálně tvrdě za záda, bolely. Lehce zaťukal na dveře. Ty se otevřely a spočinula před ním mladší dívka, pomáhající na ošetřovně jako sestřička. Trochu při pohledu na Rukiho znachověla – tolik chlapců v jeden den na ošetřovně nikdy nezažila, nebylo tedy divu, že jej stydlivě přizvala dále a každou chvíli na něj házela očka. Ouji vstoupil a porozhlédl se po místnosti. Byla tam tři lůžka pro žáky, co byly vážně zraněni, nebo si jen potřebovali odpočinout. Ani jedna postel nebyla obsazená. Dívka jej zavedla dál do místnosti, kde už byla starší žena a se zamračeným výrazem zkoumala Yukiovo rameno. Jak se tak soustředila, čelo se ji zkrapatilo a znatelně ukazovalo její léty vystouplé vrásky. Pohnula ramenem a když se ji dostavilo bolestného vřísknutí, úlekem málem vyskočila metr do výšky.
,,Jsi strašná citlivka,“pronesla na chlapce, nevšímajíc si nových příchozích. Ani Yukio si jich nevšimnul.
,,Nechte mě na pokoji!“bránil se blonďák. ,,Jste naprosto nešikovná! Naděláte akorát ještě víc škody!“křičel na ni. ,,Přineste mi telefon, nehodlám tu být déle, než je zapotřebí!“pronesl, načež se žena vztekle zvedla a odkráčela si to z místnosti. Dívka ji následovala, koketně však na chlapce stále pomrkávala.
Ruki a Yukio se v místnosti ocitli zcela sami. Hosushi neměl tucha, že za ním někdo stojí, a tak si vzlykavě začal rameno hladit, snažíc se tak zmírnit bolest. Zaskřípal zuby a po tváři mu sjela první slza. Ruki se toho pohledu nemohl nabažit – vidět toho spratka takhle na dně, o tom se mu ani ve snech nezdálo! Ano, těšilo ho to na nejvyšší míru! Byl spokojen, přesně takhle si toho kluka přál vidět.
,,Nemusíš bulet, máš to nanejvýš naražený,“promluvil hnědovlasý chlapec a neušel mu úšklebek, když si Yukio slzy rychle setřel a vražedně se naň otočil.
,,Co tu děláš?!“vykřikl rozzuřeně.
,,Co by, čekám!“odpověděl hnědovlasý. Blonďák se postavil s tím, že z místnosti odejde. Být v jednom pokoji s tím hulvátem, to bylo pod jeho úroveň!
,,Ale kampak?“zatarasil mu cestu Ruki, smějíc se na všechny strany. ,,Utíkáš, srabe?“jeho pohled zvážnil. Ano, na tvrdá slova měl jazyk. Také proč by ne? Věděl, že tuhle nicku by přepral jednou rukou. U Myiaviho to přehnal, ale co, aspoň je ten prevít teď v ředitelně a kdo ví? Třeba ho ze školy vyrazí! Ach ano. To byl Oujiho sen….všechny tyhle hnusný zbohatlíky ze školy vyklidit! To by byla pohoda…klid, mír, žádné nadřazené rasy…všichni by si byli rovni! Moc dobře však věděl, že tohle prostě nešlo.
,,Uhni,“sykl Yukio přidušeně.
,,Nebo co?“pozvedl hnědovlasý obočí.
,,Na co si to tu hraješ?!“vyjel hned Hosushi, vzteky bez sebe. ,,Jaký máš důvod semnou takto jednat?!“prskal rozzuřeně, dlaň sepjal v pěst.
,,Jaký mám důvod?“zopakoval ironicky Ruki. ,,Tak mě poslouchej,“promluvil výhružně, načež se k menšímu chlapci naklonil, zamhouřil oči a tak, aby to znělo nebezpečně, pronesl. ,,Celý život se tu do každého navážíš a hraješ si s nimi! No a jaké to je? Pro jednou si někdo hraje s tebou. Jsi vážně ubohý fakan. Víš co? Sbal si ty své saky paky a vypadni odsud dřív, než tě spakuju sám!“zvýšil hlas, aby přidal na dominantě své hrozby. Yukio polkl. Takto s ním ještě nikdy nikdo nemluvil! Měl z Rukiho respekt – bál se ho! Aniž by si to uvědomil, nohy se mu sami od sebe rozhýbaly a on utíkal. Utíkal pryč, daleko od Ouji Rukiho!
 
 
         ,,Juki Myiavi, tento týden jsi tu už po třetí.“zamračil se ředitel. Byl to muž středního věku s vlasy ostříhanými na krátko, brýlemi na očích, knírkem pod nosem a výraznou pihou na pravé tváři. Dnes na sobě měl sako – nejspíše se někam chystal. Jeho výraz byl přísný, ale to na Myiaviho nemělo žádný efekt. Ležérně se posadil na nabídnutou židli a znuděným výrazem poslouchal domlouvání muže před sebou. Jako na povel se ve dveřích objevil učitel tělocviku. Byl udýchaný – známka toho, že do ředitelny opravdu spěchal.
,,Pane řediteli,“oslovil svého nadřízeného. Muž jej téže pozdravil. ,,Myiavi se zase rval. Žádám Vás o trojku z chování! Toto si přece nemůže dovolovat!“navrhl. Ředitel Nieji si s povzdychem upravil brýle na nose. Vyčítavě pohlédl na chlapce a pak si povzdechnul.
,,Uděluji Vám ředitelskou dudku, pane Juki,“promluvil k chlapci a hodlal jej pustit, s tím ovšem tělocvikář nesouhlasil.
,,Pane řediteli, tohle přeci nejde! Je stejně, jako každý žák na této škole, povinen dodržovat školní řád!“zkoušel to dál svalovec. Myiavi se přitom to rozhovoru nepokrytě bavil. Moc dobře věděl, že řiditel by si nedovolil dát mu na vysvědčení horší známku. Vždyť se s jejich rodiči tak moc dobře znal, že by se dalo říci, že patří do rodiny. Ovšem, pokud se dá říct do rodiny, když se necháváte uplácet!
,,Je mi líto, Ioru, ale to já jsem tu ředitelem!“vyjel starší muž. ,,To já budu rozhodovat o známce z chování, a ne vy!“seřval svého zaměstnance před očima žáka, který se smíchy málem válel na zemi. Tento rozhovor nemohl skončit jinak, než rozzuřeným odchodem tělocvikáře.
 
Ruki se posadil na židli a vyčkával na sestřičku, která se mu měla podívat na rány po bitce. Jak tam tak ale seděl, došlo mu, že mu vlastně nic není! Sebral se tedy a vydal se zpět do své třídy. Cestou však potkal právě onu sestřičku s mobilním telefonem v ruce, jak si to peláší kvapem zpět na ošetřovnu. Rovnou ji oznámil, že její pacient utekl, celý strachy bez sebe, že by mohl dostat injekci. Ženě se nad tímto oznámením protáhl obličej a přemýšlela, co tedy dělat. Nakonec se však rozhodla vrátit zpět telefon a pak se vrátit. Ouji se cestou do třídy potěšeně usmíval.
,,Dneska je moc pěkný den,“ušklíbl se, založil si ruce za hlavu a kráčel dál.
 
 
         Yukio běžel po prázdné chodbě. Rameno jej sice bolelo, ale co ho víc ničilo bylo to, jak se k němu Ouji Ruki choval. To on měl mít na vrch, a ne ten hnusnej, sebevědomej prevít! Však on mu ještě ukáže. Dnes byl však už unavený a jediné, co chtěl, bylo jet domů, naložit se do vany, obvázat si rameno a jít spát! Vzal tedy svůj mobil, vyťukal číslo na řidiče své vlastní, černý limuzíny a vyběhl před školu, kde na něj automobil čekal. Sice měl být ve škole ještě tři hodiny, ale vymluví se na nevolnost, což zase není tak moc daleko od pravdy.
Poslední komentáře
22.03.2009 10:23:16: Moc pěkný, stašně se mi to líbí. Souhlasím s Danťulí, fakt hezkej sloh. Už ale musím končit, jdu si ...
16.02.2009 19:51:55: Jelikož musím dodělávat sloh, dneska stihnu pouze první část. smiley O to víc se ale budu těšit na pok...
 
Děkuji že jste přišli, těším se na Vaší příští navštěvu ! !