Darkroom

Tyto stránky jsou zrušeny, jejich nová adresa je zde : darkanime.webnode.cz

Statistika

Za peníze si nelze koupit všechno

Za peníze si nelze koupit všechno - část 2.

         Chýlilo se k páté hodině večer. Yukio ležel v posteli a předstíral horečku, kašel, alergii, angínu, chřipku – zkrátka vše v jednom, jen aby nemusel jít na rodinnou návštěvu k rodině Jukinům!
Po dnešním incidentu neměl s Myiavim absolutně chuť mluvit. Jeho matka však měla tvrdý kořínek, když se jednalo o sešlosti. Ani za mák neucouvla, když zjistila, že teploměr není rozbitý, nýbrž jen ukazuje teplotu čaje, do jakého ho Yukio vložil. Horečky se mu tedy nepovedly a ani následující kašel nebyl o moc úspěšnější. Snad by jej mohlo zachránit naražené rameno, ale o tom už silně pochyboval, protože se právě převlíkal do saka a jeho matka, zkrášlující se ve vlastní ložnici, s ním již na téma podobné ,,nechci tam jít“ nechtěla mluvit. Šestá hodina odbila a ortel byl vyřknut. Yukio stál před vlastním domem a vytočeně nesl matce kabelku, kterou mu svěřila. Otevřely se vchodové dveře a v nich stál jeho otec, po boku svou nádhernou ženu. Yukio si otráveně odfoukl ofinu z očí a bez jakéhokoliv slova vlezl do auta. Po celou dobu mlčel, jen nenávistně hleděl na své rodiče, jak se o něčem pobaveně baví. Když dorazili před ještě větší dům, než byl jejich vlastní, překvapila je přenádherná zahrada, osvětlena ze všech stran barevnými světly a jako třešnička na dortu se uprostřed vší té krasy tyčila obrovská fontána, z niž stříkalo nespočet pramínků vody.
Ačkoliv to byla krása, hodna obdivu, Yukioa to nezajímalo. Trucoval a nehodlal svou náladu změnit, dokud nebudou stát před rodinou Jukinů, což bylo necelých deset vteřin od jejich výstupu z auta. Paní Jukinová byla přenádherná, na svůj věk, velice dobře vypadající žena. V bílých, společenských šatech, jí to obzvlášť slušelo a nedaly se opomenout ani šperky, co zářily stejně, jako hvězdy na nebi. Její manžel nebyl o nic horší. Byl to gentleman na vysoké úrovni, nebylo tudíž divu, že kabát z Yukiovi matky sám pověsil, namísto svých služebných. Celá rodina, i s návštěvou, se uchýlila do obývacího pokoje, jaký ani slovo “nádhera“ nedokázalo zcela vystihnout! Od krásných dubových židlí po vínové závěsy a mohutný, mramorový krb, byla tato místnost krásně vyzdobena a zbarvena. Zasedli do obrovského gauče, ležícího před velikou televizí. Před gaučem stál menší, skleněný stolek, dlouhý však jako byla samotná sedačka. Z krbu vlálo příjemné teplo, co proudilo celou místností a praskání dřeva se ozývalo do všech koutů pokoje. Jednou větou – velice pěkně zařízený obývák.
 
     ,,Dáte si něco k pití?“zeptala se paní Juki Ai svých hostů. Yumi přikývla na souhlas a vyžádala si červené víno, které se svým manželem, jako doživotní vinaři, milovali. Yukio požádal o jablečný džus. Vše objednané jim přinesly služebné a ještě k tomu všemu přidaly zákusky, chlebíčky a všelijaké jiné dobrůtky, co vyžadovaly Yukiovu pozornost. Netrvalo to dlouho, a do místnosti se vřítil i poslední člen rodiny Juki. Myiavi byl oblečen do černého saka, vlasy nagelované dozadu a v obličeji frajerský výraz, který Yukiovi říkal, že má jistě něco v plánu. Skoro se chystal pro tento fakt někam odklidit a následně schovat, jenže Myiavi byl vlezlý jak osina v zadku, a tak byl Yukio donucen opustit obývák a společně s Juki juniorem zavítat do jeho pokoje. Jakmile do místnosti vstoupili, ozářilo je nepříjemné světlo, vycházející z lampiček na stěnách. Myiavi jednu zhasnul.
,,Tak co chceš dělat?“mrskl sebou do postele a znuděně na Yukioa koukal. Ten nervózně polkl – nenáviděl, když musel vymýšlet, co dělat!
,,Co si zahrát nějakou hru, či se jen tak kouknout na nějaký film?“zkusil to naivně. Myiavi vypadal, že jej ani neposlouchá, když v tom nakonec přeci jen promluvil.
,,Zeptám se rodičů, jestli tu můžeš přespat,“zvedl se a odešel, načež za sebou nechal vykuleného chlapce, který vzpomínal, jestli řekl něco, jako bylo : ,,Jasně, rád tu přespím.“
Všemi deseti prsty se proto modlil, aby mu to rodiče, ačkoliv mu dovolovali všechno, tentokrát nepovolili. Ovšem, jak si myslel, hnědovlasý chlapec se vrátil s úsměvem na tváři, a tak bylo nad míru jasné, že modlitby nebyly vyslyšeny.
,,A co chceš teda dělat?“zeptal se opatrně po chvíli Yukio, sedíc v pohodlném křesle. Myiavi jen zaujatě četl zajímavý článek v časopise pro teenagery. Otázku ignoroval, a tak se jal Yukio zabavit sám. Zapnul si televizi a sledoval večerní zprávy. Minuty odbíhaly rychle a čas se krátil. Do místnosti vešla Yukiova matka a otec, rozloučili se s synem a zmizeli v černé limuzíně, ve které přijeli. Hosushi mladší se cítil dost nesvůj. Nikdy u nikoho nespal a když už, tak přespal společně s rodiči. Navíc se mu moc nelíbil Myiaviho pohled, jakým ho každou chvíli obdarovával.
Když se chýlilo k jedné hodině ráno, nutno říci, že Yukio usínal v sedě, šťouchl doň Myiavi ukazováčkem.
,,Vstávej, mrňousi,“oslovil jej, načež se blonďák zcela probral. Krapet zamžoural očima a chvíli mu trvalo, než se zorientoval, kde to vlastně je, jakmile se však rozpomněl, zpozorněl.
,,Co je?“vyjel nevrle, protože budit ho zrovna, když málem usnul, nebylo moc milé.
,,Mám pro tebe překvápko,“usmál se Myiavi a sedl si na opěradlo křesla, ve kterém seděl druhý chlapec.
,,Hm?“povytáhl ospale Yukio obočí, snažíc se udržet probuzený. Jakmile však ucítil dotek na svém mužství, probral se zcela, vyděšeně vykřikl a ze sedačky vyskočil.
,,Co to děláš? Jseš vadnej?!“křičel rozčíleně a trochu i zmateně.
,,Bože, nedělej z toho vědu.“protočil Myiavi oči v sloup. ,,Neříkej mi, že ti ještě nikdy nikdo nešahal na ptáka?!“dodal. Yukio zaváhal. Ne, nešahal – snad by to i řekl, ale nehodlal se ponížit.
,,Pche, co si o mě myslíš?“vydal ze sebe povýšeně, načež se víc narovnal, aby bylo jasné, že nelže. Myiavi se ušklíbnul.
,,Svlíkni se – a dělej!“rozkázal mu, načež se sám začal svlékat.
,,C-c-cože?!“vyděsil se blonďák, hledíc na Myiaviho holý zadek.
,,Chci se s tebou vyspat,“řekl mu na rovinu hnědovlasý. ,,Bože, spal jsi ty vůbec někdy s někým?!“mluvil na něj jak na dementa. Možná by se hodilo, aby Yukio řekl ne, třeba si tím mohl pomoct, on se však nehodlal shodit, a tak jen sebevědomě pronesl : ,,Jo!“, čímž však způsobil, že se na něj Myiavi vrhnul.
,,Počkej, co to děláš?!“kunkňul chlapec, ležíc na zemi.
,,Vždyť jsem ti to už říkal, vole! Chci zkusit něco novýho. Spát furt jenom s holkama je vopruz. Navíc se mi zdá, že každou chvílí mají menší kozy. A aby toho nebylo málo, křičej přitom, jako bych do nich soukal metrovou kládu, čímž ovšem nechci říkat, že nejsou daleko od pravdy.“vysvětlil Myiavi a vysvlékl chlapci triko.
,,Ale já s tebou nechci spát,“vzbouzel se Yukio.
,,A proč jsi teda souhlasil, že tu přespíš?“nadzvedl hnědovlasý obočí, na odpověď však nečekal. ,,Hele, nemám náladu tě tu přemlouvat. Otoč se.“rozkázal mu. Blonďák ho však nehodlal poslechnout.
,,Ne!“bránil se.
,,Bože! Ty jsi nicka!“strhl mu trenýrky ke kolenům a prohlížel si ho. Bylo pravdou, že ho chlapecké tělo ničím nepřitahovalo – ani nemělo čím. Bílá pleť, úzký pas, skoro žádné chlupy, jak byl ještě ve vývoji. Člověk by si ho mohl splést s holkou, kdyby mu nechyběla ňadra a tam dole mu něco nepřibývalo. ,,Máš hroznou postavu, měl bys s tím něco dělat, jinak si tě budou brzy plíst s holkama,“vyčetl mu. Yukio, který k němu byl stále otočen čelem, byl rudý jak paprička. ,,Ani tady dole tě bůh moc neobdaroval, jak tak koukám,“touto větou spustil v blonďáčkovi novou vlnu vzteku, ale zároveň i studu. Jak to šlo, pokoušel se od sebe druhého chlapce odstrčit. Ten měl však pro své svaly sílu oproti Yukiovi jak lev, a tak modrooký neměl šanci k úspěchu. ,,Hele, votoč se a já ho do tebe strčím, jasný?“plánoval si Myiavi.
,,A co když řeknu ne?! Kurva, pusť mě!“bránil se stále chlapec, křičíc na všechny strany.
,,Ty trotle, asi ti stále nedochází, že rodiče jsou na druhé straně domu a služebné v přízemí. Tak že přestaň řvát, nikdo tě tu stejně neuslyší!“praštil jím o zem, aby se uklidnil. Mělo to však opačné následky. Chlapec vřeštil, křičel, kopal, škrábal a mnoho dalšího, jak mu však ale Myiavi říkal – bylo to k ničemu. Hnědovlasý to už nemohl vydržet. Slezl z menšího mladíka a přešel ke svému nočnímu stolku, kam si schovával nejtajnější věci. Překvapivě z prvního šuplíku vytáhnul lepící pásku. Otočil se zpět a ejhle, Yukio byl na nohách a pokoušel se z pokoje dostat. Jaké to bylo překvapení, když zjistil, že dveře jsou zamčené! Zděsil se a uvažoval, zda-li by nemohl skočit z okna. Jakmile však uviděl mohutné sklo, zaváhal. Myiavi se k němu začal blížit. Couval ke zdi a každým dalším krokem cítil intimněji bití svého srdce. Tep se mu zrychlil, když za svými zády ucítil studivou zeď a zjistil, že není úniku.
,,Nech mě být,“škemral plačtivě.
,,Hele, maminčin mazánku, nechápu, proč z toho děláš takovou vědu. Zkrátka ho do tebe jenom zasunu a bude to! Za zkoušku nic nedáš, tak mlč.“konejšil ho dosti hrubým způsobem, a tak nebylo divu, že chlapec opakovaně vypískl, když ho svalil zase na zem a pomocí pásky mu slepil ústa. Poté se zase rychle zvednul, došel si pro rubrikant, schovaný pod postelí, a otevřel ho. Yukio si pokusil pásku z úst strhnout, nestihl to však. Než se nadál, ležel přikován Myiaviho tělem k zemi a jediné co cítil bylo, jak s ním manipuloval. Obrátil si ho i přes protestující končetiny zády k sobě a začal zkoumat jeho řitní otvor. Zpočátku mu to přišlo dost nechutné. Yukiova škvírka byla sepnutá k sobě, a tak byl nucen mu od sebe co nejvíce odstrčit nohy. Když měl konečně dostatek místa, přidržel Yukiovi jednou rukou obě paže, svou druhou rukou si začal pohrávat se svým údem a nakonec jej potřel mastí. Chvíli přemýšlel, jestli to půjde i u kluka tak jednoduše, jako u holky. Rozhodl se však, že za zkoušku nic nedá, a tak začal do chlapce pomalu pronikat. Na poprvé mu to nevyšlo, a tak to zkoušel ještě mnohokrát, než dokázal chlapce přidržet tak, aby sebou neházel ze strany na stranu. Když se mu to snad až po dvacáté konečně podařilo, neopatrně do chlapce rychle vjel, aby nehrozil další neúspěch. Tímto tahem ve vyděšeném blonďákovi vyvolal ještě větší paniku, protože bolest, jakou prožíval, byla nepopsatelná. Zato Myiavi si to užíval. Moc se mu líbilo, jak je skulinka v Yukiově těle úzká a přiléhavá. Blaženě zavřel oči a skoro by i vrněl, kdyby se v místnosti nacházel sám. Pustil Yukiovi ruce a zapřel se pořádně o podlahu. Hezky pomalu, tak, aby si to co nejvíc užil, se zhoupnul k zemi a pak zpět nahoru. Byla to slast, kterou s dívkou nikdy nezažil. Yukio se přitom však prohýbal bolestí. Z očí mu vytryskly slzy. Začal se kousat do jazyka, až hrozilo, že si jej prokousne. Ani kovová chuť v ústech jej nezastavila. Pokusil se ze sebe hnědovlasého chlapce shodit, ten jej však nesmlouvavě přilehl k zemi a se slovy : ,,Nedělej, že se ti to nelíbí!“pokračoval dál v pohybech. Při dalších tazích byl donucen Yukiovi přichytit dlaně k zemi, protože ten sebou stále více házel a vzpurně škubal. Naražené rameno jej štípalo a bodalo, že se bál, aby si ho nakonec ještě nevykloubil, jak s ním házel do stran. Snažil se křičet, nebo na Myiaviho alespoň promluvit, aby přestal, místo toho se ven však nesly pouze chrochtavé zvuky. Slzy se stále více a více hromadily na jeho tvářích, až se pod ním objevovala skvrna na koberci. Hnědovlasý to však ignoroval. Zažrán do svého vlastního chtíče zrychloval tempo a nevšímajíc si křečovitě sepnutých Yukiových dlaní nerušeně pokračoval.
,,AAH!“vzdychal při každém tahu. ,,Ah!“zrychlil tak moc, že se začali přesouvat dopředu, díky čemuž se přibližovali ke zdi. ,,AAH!“udělal se do něj, když se při posledním tahu praštil Yukio hlavou do stěny. Znaveně z něj vyklouzl. Penis měl celý od spermata, smíchaný s tou kupou rubrikantu, co si na přirození napatlal. Svalil se vyčerpaně vedle blonďáka, kterému se ještě stále klepala ramena pod pláčem ze zažité bolesti.
,,To bylo úžasný!“vzdychnul nadšeně a otočil se k chlapci. Ten k němu byl zády, a tak Myiavi mohl vidět své sperma, stékající z jeho řitní dírky. Začal si s tím pohrávat a patlat to po Yukiově těle, nevšímajíc si jeho nářků. Blonďák si opatrně strhnul pásku z úst. Nedokázal se pohnout. Z tohoto útoku jej bolelo celé tělo a bál se, že ráno nevstane! Jeho obava byla oprávněná. To, co zažil, okamžitě přirovnal k znásilnění.
,,Nedělej ze sebe chudinku, šukolízo,“usmál se Myiavi. ,,Vždyť ti je patnáct, bože, tak se koukej sebrat. Nebo mi snad chceš říct, že jsi ještě nikdy s někým nešukal? No, pokud ne, bylo mi ctí ti jako první poskytnout své služby!“smál se na celé kolo, jak mu ta věta přišla vtipná. Yukio ho však už neslyšel. Vyčerpaně zavřel oči a snažíc se nemyslet na předešlou situaci, usnul.
 
 
 
       ,,Ruki, Ruki!“volala matka na syna. Ouji se zastavil a otráveně se otočil čelem k matce.
,,No?!“
,,Stav se cestou v krámu! Potřebuju vajíčka a mléko!“křikla na něj žena a vrátila se zpět do baráku. Ruki se otočil a pokračoval dál ve své cestě. Dnes měl neobvykle dobrou náladu. Ještě v něm hráli pocity z minulého dne, kdy tak krásně dostal oba ty nechutné zazobané zbohatlíky na kolena. Byla sice pravda, že to spíše Myiavi dostal na kolena jeho, to si však nechtěl připustit! Byl rád, že je sobota a že dnes není škola a nehodlal se zabývat takovými věcmi. Právě šel čtvrtí, ve které bydlela rodina Hosushi. S pohrdavým pohledem sjel celou stavbu, plivl na bílou zeď a pokračoval dál. Zastavil se v prvním krámku, co mu padl do oka a nakoupil vše, co mu matka nařídila. Když se vracel, rozhodl se svou flusací taktiku uplatnit i na zdi, ohraničující dům Jukinů. Šel si tak kolem a pískal si na cestu, když v tom uslyšel nějaké hlasy. Hlasy, které by poznal kdekoliv na světě.
 
   ,,Nech mě na pokoji, čůraku zasranej!“měl Yukio slzy na krajíčku. Myiavi měl štěstí, že když se ráno oba chlapci probudili, jeho rodiče byli pryč – na pracovní cestě. A protože se mu včerejšek opravdu líbil, chtěl to zkusit i dnes ráno, což ve spícím chlapci vzneslo vlnu vzteku, zuřivosti a zahanbení! Yukio vstal, rychle se oblékl, ani si neudělal ranní hygienu a pelášil z domu, jako by jej na ostří brali. Jediná věc, která mu dělala dosti značnou potíž, byla chůze. Kulhal a klopýtal, div že sebou někde nesekl. Vztek si však vzal za své, a tak tu bolest pořádně nevnímal. Právě teď sešel šest schodů, co byly před vchodem do domu a rychle si to mířil k bráně, která byla otevřená dokořán. Ignoroval Myiaviho křik, aby se vrátil a namísto toho mu nadával, jak nejlépe uměl. Když konečně vyšel na skoro prázdnou ulici, ze srdce mu spadl obrovský balvan. Okamžitě se vydal šouravým krokem k sobě domů, nehledíc na nezastrčenou a nezapnutou bílou košili a kalhoty, které přišlapoval patami. Ruki chlapce se zájmem pozoroval.
Porvali se, nebo co? – přemýšlel, když blonďáka viděl. Rozhodl se to proto prozkoumat. Pronásledoval chlapce až k pátému domu, kousek od sídla Hosushi, dokud se chlapec bezvládně nesvalil na zem a s naříkáním se nezačal dávit vlastním pláčem.
,,Debil! Čurák! Kokot jeden posranej! Ať chcípne!“křičel na ulici – ještě štěstí, že byla zcela prázdná, tedy až na zvědavého koumala, co se rozhodl k chlapci přejít a dloubnout si doň.
,,Ale ale, cípísek nám pláče? Kdo pak ti ublížil, ty malinká chudinko,“pronesl ironicky. Jakmile však spatřil Yukioův obličej, začal litovat svých slov. Blonďák vypadal zničeně, zdrceně a poníženě. Na tváři měl dvě ošklivé modřiny, to jak se snažil dostat z Myiaviho sevření, a na pažích se mu zračilo další pět modřin. Rukimu nešlo do hlavy, co se asi tak mohlo stát.
,,Co chceš?“vyjel na něj chlapec hystericky, což ho zaskočilo ještě víc, než jeho vzhled. Jakmile však Yukio spatřil přibližující se siluetu Myiaviho, zděšeně se postavil a pokusil rozeběhnout pryč. Nohy jej však neposlechly a tak při první snaze útěku spadnul zpět na zem. Ruki nechápal. Přiblížil se k chlapci a se zatnutými zuby mu nabídl pomocnou ruku. Yukio ji nepřijal.
,,Co tu děláš?“promluvil nově příchozí, když spatřil Rukiho. Ten dal ruce do pozice, já se vzdávám, a pronesl : ,,Já jsem jen nevinný přihlížející,“na důkaz toho zachrastil taškou s nákupem. Myiavi pozvedl obočí a dál si chlapce nevšímal. Přibližoval se k blonďáčkovi, co strachy těkal do stran a přemýšlel, kam se schovat. Nakonec to vymyslel následovně. Prudce se postavil, schoval se za Rukiho a vyděšeně mu do ucha pošeptal : ,,Prosím, pomoc mi. Dám ti cokoliv budeš chtít!“
Rukiho to pochopitelně překvapilo, ale víc než nabídka jej zaskočila zoufalá prosba. Jenže i kdyby mu chtěl pomoct, jak by mohl? Proti Myiavimu neměl jednoznačně šanci!
,,Proč se schováváš? Bože, jsi jak malý usmrkaný fakan!“ vykřikl Juki výhružně, přičemž sebou Hosushi polekaně cukl, že to Ouji cítil, jak se ho přidržoval, aby neupadl. Dech se mu z ničeho nic zrychlil, jak cítil blonďákův dech na krku. Netušil proč ani jak, ale jen slyšel svůj hlas, jak odhodlaně pronáší : ,,Nech ho na pokoji, kriple,“ bylo jasné, že kdyby mohl, dal by si okamžitě dvě facky do každé tváře. Myiavi protáhnul obličej.
,,Chceš mi poroučet?!“napřímil se, aby ukázal svou o tolik větší výšku, než měl Ruki. Ten se však překvapivě ušklíbnul. Kolem trojice totiž právě projíždělo policejní auto, které nemohlo nechat Hosushiho stav jen tak bez povšimnutí. Automobil zastavil a vylezli z něj dva policisté.
,,Tak, chlapci, okamžitě nám vysvětlete, co se to tu děje.“pravil jeden, probodávajíc trojici pohledem. Kluci u sebe stáli a nové příchozí ignorovali – jen na sebe výhružně koukali a čekali, kdo z koho. Jako první se vzdal Yukio – vyčerpáním se svezl na zem, což bylo pokynem pro policajty. Okamžitě k chlapci přešli a začali zkoumat jeho stav. Myiavi, který stále vražedně koukal na Rukiho, se z ničeho nic sebral a odešel. Tenhle boj prohrál, ale příště to bude on, kdo vyhraje – protože on neprohrává!
,,Jste v pořádku?“ptal se policista mladého Hosushiho. Tomu z úst vylítla ironická poznámka: ,,Jo, jsem! Proto se tu válím na zemi.“policisté to však nebrali na ohled a s myšlenkou, že za tohle nejspíše dostanou od Yukiových rodičů nějaké spropitné, jej zavedli do auta.
,,A co ty?“otočili se pak na Rukiho, který v rukou stále držel nákup.
,,Mě do toho netahejte. Jsem jen náhodný přihlížející,“pokrčil rameny, otočil se a vydal zpět domů, kde už na něj čekala netrpělivě matka.
 
 
 
       ,,Yukio, co se ti stalo?!“vylítla Yumi z domu, div že se nepřerazila o schody, jak spěchala. Za půl hodiny měla být na svatební přehlídce, jak však ale spatřila synův stav, rozhodla se přehlídku zrušit. Jako každá pravá matka i ona byla pro syna ochotna udělat cokoliv.
,,Paní Hosushi, našli jsme ho na ulici, dva bloky odsud.“upravil si policista čepici, čímž na sebe upoutal pozornost. Žena k oběma mužům přešla a dala jim “menší“ dýžko za jejich laskavost. Bylo jasné, že ti dva okamžitě půjdou do zlatnictví, kde koupí menší pozornost pro své ženy, či milenky.
 
      Yukio seděl ve vaně. Nechtěl, aby jej matka viděla nahého – stejně jako každé dítě v jeho věku, a tak měl alespoň odemčeno, kdyby se náhodou něco stalo. Yumi byla celou dobu za dveřmi a každou vteřinu se ptala, jestli je v pořádku. Když uslyšela pokaždé unavené přitakání, uklidnila se. Yukia neskutečně bolel zadek. Bylo mu jasné, že Myiaviho včerejší hrátky nezůstanou bez následků, ale tak brutálně to přeci pálit nemuselo! Zamyslel se. Měl by poděkovat Rukimu, že se ho tam zastal a neposlal ho do prdele. Když o tom tak přemýšlel, Ouji měl pravdu. On byl vážně rozmazlený, nafoukaný a sebevědomý fakan. Bohatí rodiče vždy zanechají na svých dětech známky po penězích. Yukiovi to však začalo vadit. Ano, ovládat každého stovkou – to mělo své kouzlo, ale brzy ho to přestane bavit, až bude vědět, že se s ním všichni baví stejně jenom pro jeho bohatství a ne proto, jaký je. Popravdě řečeno, jak by se s ním taky někdo mohl bavit kvůli tomu, jaký je? Každému přikazoval, za ostatní rozhodoval a když nebylo po jeho, rozhodl se podplácet, čímž vždy zvítězil. Patnáctiletého chlapce toto zjištění vyděsilo. Bylo víc, než jen jasné, že se svého dosavadního chování nezbaví mávnutím hůlky, nýbrž to bude chtít píli a sílu ovládat se. Rozhodl se, že alespoň vůči nějakým lidem začne být shovívavý a začne právě u Oujiho Ruki, který mu jako první ukázal, že za peníze nelze mít všechno!
,,Yukio, jsi v pořádku?“ozvalo se zpoza dveří. Blonďák už tyto vtíravé otázky nevydržel, a tak z vany vylezl, osušil se a vyšel ven z koupelny. Bez jakéhokoliv dalšího slova se zavřel ve svém pokoji.
 
         Myiavi byl u sebe doma. Právě hrál jednu z brutálních her na svém novém počítači a užíval si krev, která každým krokem ve hře vystříkla ze soupeře. Jeho matka, co se před necelou půl hodinou vrátila domů, jej přišla navštívit.
,,Myiavi, zlatíčko,“políbila ho do vlasů, chlapec ji však ignoroval. ,,Copak by sis dal dneska k obědu?“zeptala se, v očích neskrytou mateřskou lásku. Syn ji neodpověděl a jen vítězně zakřičel, protože právě dodělal jedenáctý level hry. ,,Tak co takhle okonomiyaky?“ navrhla, dychtíc po odpovědi. Hnědovlasý chlapec jen něco prsknul. Matka se usmála.
,,Ty jsi můj dudlíček pudlíček, viď?“přitulila se k němu ze zadu, nevšímajíc si synových protestů.
,,Nejsem malý dítě! Pusť mě! Ty vole, no! Jsem to kvůli tobě projel, zase!“křičel Myiavi, ignorujíc matčin odchod.
 
 
      Ruki seděl v parku na lavičce. Matka právě kuchtila něco velice dobrého k obědu, a tak se rozhodl z domu odejít, aby jí tam nijak nepřekážel. Zaklonil hlavu a s uvolněním nechal dopadat sluneční paprsky na svou tvář. Prošla okolo něj dvě děvčata a s chichotáním se na něj usmívala. Čekala, jestli alespoň jednu z nich Ruki osloví. Ten však otevřel jedno oko, aby si je prohlídl a pak znova hlavu zaklonil, nevšímajíc si uraženého odchodu malých puberťaček.
,,Dneska je krásný den,“uvědomil si, že tuto větu dnes řekl již po druhé. A po prvé tomu bylo, když viděl Yukioa v rozepnuté košili a dlouhých kalhotách, u jakých si přišlapával nohavice. Byl to celkem rozkošný pohled, až na ty modřiny.
Chudák, vypadal vyplašeně – i hned si za tyto myšlenky dal facku, a pořádnou!
,,Žádnej chudák! Však on si to ten všivák zaslouží!“napomenul se, vstal a se slovy : ,,Asi mám úpal,“odkráčel domů.
Poslední komentáře
22.03.2009 11:14:04: Super! Další díl mě nezklamal... moc se mi to líbilo
18.02.2009 20:33:21: vuaaa !! uáá xD Yaoi! Yaoi! konečně YAOI !! smiley${1} kyáá xD mocko pěkně popsané :)
 
Děkuji že jste přišli, těším se na Vaší příští navštěvu ! !