Darkroom

Tyto stránky jsou zrušeny, jejich nová adresa je zde : darkanime.webnode.cz

Statistika

Deník

Vystoupení na maturitním plese

Tak, vážení, sice je tomu už skoro týden, co jsem seděla u klavíru a s roztřesenýma rukama hrála jednu skladbu za druhou, ale i tak to sem napíšu, protože toto vystoupení bylo něčím výjimečné! A to právě tím, že to byl můj první koncert s orchestrem – když opomenu ty dva, kde jsme hráli pouhé tři skladby.
      Sobota (21.2.2009) začala následovně.
V půl sedmé jsem se probudila a díky trémě, co mi nedopřála poklidného spánku, jsem se rozhodla vstát. Pro odreagování jsem si zapnula comp. Opak byl však pravdou – místo zapomnění na vystoupení se do mě vháněl ještě větší strach! Je neuvěřitelné, že čím víc je člověk starší, tím víc zápasí s trémou! Tudíž, comp nepomáhal – a to hlavně kvůli tomu, že jsem si po ICQ psala s kámošem, co měl na plese také hrát. A tak jsme si psali o tom, jak to tam zkazíme a zničíme tím celý koncert, dokud nás nepřestalo bavit se litovat. Kolem dvanácti hodin jsem navíc zjistila, že nemáme doma izolepu – potřebovala jsem si slepit noty. A tak si lážo plážo volám mamce, jestli nějakou nekoupí – byla v práci. Ona na to však jen : ,,Dobře, přijdu domu v šest,“čímž jsem málem vyletěla z kůže, protože jsem měla být na místě konání už v půl šesté (ačkoliv jsme měli hrát až od osmi). Proto jsem si sebrala své saky paky a sama si pro izolepu k mámě dojela. Ačkoliv jsem jela přes celé město sem a tam, byla jsem zpátky doma za tři čtvrtě hodiny. Brácha se sestrou si zatím poklidně hráli na počítačích – mou nepřítomnost ani nezaregistrovali! Mě to bylo však jedno – šťastná, že mám izolepu, jsem vlítla do kuchyně, hledajíc tam nůžky – a co nevidím? Našla jsem místo nůžek další izolepu – v tomto momentě mě málem klepla pepka! Nechala jsem to však být a společně s nůžkami se vrátila k notám. Člověk by nevěřil, kolik listů to je! Lepila jsem to snad půl hodiny, přičemž mě nepříčetně bolela záda!…a takhle pěkně mi ubíhaly minuty…až jsem zjistila, že jsou čtyři a já ještě – krom not, nemám nic připraveného! A tak jsem se vrhla do šatníku, kde jsem našla černé, společenské kalhoty a bílou košili s tenkými, černými proužky. Zamířila jsem si to do obýváku, kde jsme měli žehlící prkno a začala jsem si oblečení žehlit. A to se ví, že jakmile Starvation vezme do rukou žehličku, děje se vůle boží – štěstí, že jsem ty věci nepřipálila xD. Tak, měla jsem vyžehleno, ale co nevidím? Košile je samý hnědý flek! Se zděšením jsem onu látku zkoumala…jeden flíček, druhý, třetí – od čeho to je? Nebylo času nazbyt, a tak jsem se vřítila do koupelny, kde jsem vše ručně začala čistit. Košile byla sice mokrá, ale čistá – myslela jsem si, než jsem narazila na další dva flíčky. A to jste mě měli vidět! Zjištění, že už je pět hodin a já ještě ani nejsem učesaná, ve mně vyvolalo nepříčetnou hysterii, kdy jsem lítala po bytě, v jedné ruce držela fén a v druhé špinavou košili s kartáčem na vlasy. No – hrozná podívaná. Oblečení jsem nakonec, za nadávek, dokázala umýt a vysušit (fénem), ale vlasy už jsem nestíhala, a tak jsem si řekla, nu což – upravit se můžu až tam. S tímto jsem si ještě pětkrát zkontrolovala, jestli mám všechny věci - jsem hrozný zmatkař – a když jsem konečně usoudila, že mi opravdu nic nechybí, vyšla jsem z domu. Nutno říci, že srdce mi každým krokem bušilo hlasitěji a hlasitěji, že dokonce přeřvalo hudbu, hrající mi ve sluchátkách. Když jsem dorazila na zastávku, koukla jsem do jízdního řádu. Až nyní mi došlo, že je víkend, tudíž nemusí nic jet! Pán bůh se nade mnou však slitoval a poslal mi modré z nebe, když jsem spatřila autobus číslo pět, jak si to směle šine směrem ke mně. O další dvě zastávky jsem vystoupila – měla jsem na náměstí sraz s Danielkou. Nervózně jsem pohlédla na hodiny jedné vysoké budovy a se zděšením zjistila, že za deset minut máme být v divadle. A tak jsem ještě tak devět minut čekala, než se konečně objevil autobus, v jakém Danča, společně ještě s jednou kámoškou, seděla. Ani nevíte, jak se mi ulevilo – nevěděla jsem, jestli jít, nebo čekat xD. Všechny tři jsme se tedy vydaly na místo konání. Zalezli jsme do budovy a vlezli do šaten, kde už na nás půlka orchestru čekala. Ani ne deset minut po našem příchodu se místností rozezněl tón příčné flétny – to se Danča rozehrávala. Po chvíli přišel sensei a vyzval nás jít na podium – měla být zvuková zkouška. Sedla jsem si za piano a hrklo ve mně! Vždyť za necelé dvě hodiny zde budeme hrát před publikem! Až teď mi došlo, kolik toho vlastně neumím! Tady teprve začala pravá tréma!
Po zvukovce jsme se uchýlili zpět do šatny, kde jsme se převlékli a zahráli na nástroje. Protože bylo teprve něco kolem půl sedmé, seděli jsme na židlích a povídali si. Minuty ubíhaly rychleji, než se mohlo na první dojem zdát. Než jsme se nadali, učitel na nás volal : ,,Pojďte se připravit,“čímž mi srdce vyjelo až do krku a krátkou chvíli jsem přemýšlela, zda-li by nebylo lepší vzít nohy na ramena a utéct – ale to už mě s sebou táhnul náš klarinetista. Každým krokem, blíž k pódiu, se mi klepaly všechny končetiny víc a víc. Přestala jsem vnímat a až když jsem seděla u klavíru – a to Vám povídám, že jsem ani nezaregistrovala, že k němu jdu, jsem se vrátila do reálu.
Vždyť já sedím u piana! – došlo mi v tu chvíli, kdy nás jeden z uvaděčů představil publiku. –Maturanti stáli níže na parketách a nechávali po sobě házet peníze, přičemž ne se jednou stalo, že jim onen peníz spadl do pití, vlasů, či snad do oka. Chvíli jsem je sledovala, než můj pohled zaregistroval učitele, ukazujícího na mě. Nadechla jsem se, zbledla a podle udaného tempa začala hrát. Ruce se mi klepaly a znejistěly. Ačkoliv jsem onu skladbu uměla za příznivých podmínek na z paměť, noty mi vypadly z hlavy! Jako kdybych písničku hrála prvně, jsem koukala do listů a sledovala každý tón, co jsem zahrála. V půlce skladby jsem se trochu uklidnila s tím, že prostředek mám za sebou, tak se snad už nic nestane. Nestalo. Ulevilo se mi, když jsem zahrála poslední akord a místem se prolil zvuk houslí, zakončujících skladbu. Avšak aniž bych se na to psychicky připravila, učitel začal odpočítávat další skladbu! Danča měla prvních, asi deset taktů, sólo na flétnu a já ji tiše doprovázela, než jsem přešla do fáze, kde jsem ono sólo měla já! Zahrála jsem první takty, levou rukou rozložené akordy a ejhle! Noty mi vypadly z hlavy a tak na chvíli onen sólový výstup utichl a hrály jen zbylé nástroje. Naštěstí *musí si zaťukat* jsem se pak hned chytla, ale bylo tam překlepů, že se o tom raději nebudu více rozepisovat.
Když se začala hrát třetí skladba – z té jsem měla největší strach – hrála jsem (překvapivě) zase asi sedm taktů předehru. Nutno říci, že učitel mi ukázal zhruba dvakrát pomalejší tempo, než jakým jsem začala xD – taky tam přede mnou pak švihal rukama a snažil se mě nějak zpomalit xD. To víte, tréma dělá divy. No, a to byla asi poslední skladba, u které jsem ještě vnímala. Pak už to šlo všechno z kopce a já byla ráda, když jsme odehráli poslední písničku a odkráčeli za bouřlivého potlesku – dobře, přeháním, pouze za potlesku – zpět do šaten, kde jsem se mimochodem složila na židli a ještě vydýchávala tu hrůzu, co jsem tam zahrála. Uff…dál už to pokračovalo jen naším odjezdem z divadla, kdy mě Dančin táta odvezl domů. Doma jsem si zalezla ke compu a ještě dvě hodiny si psala s kamarádem – klarinetistou. Pak se mě zmocnila šílená únava, a tak jsem zalehla – tímto byl můj sobotní den ukončen a ani netušíte, jak moc jsem byla ráda, že už to mám všechno za sebou! Jen musím podotknout, že nás 30.3. čeká další koncert, na který plánuji zdrhnout do Japonska a tam se ubytovat, dokud to za mě někdo neodehraje xD.
Poslední komentáře
28.02.2009 21:01:01: Právě se děsím toho, aby to nedopadlo ještě hůř - přeci jenom - teď budeme hrát na maturiťáku konzer...
28.02.2009 16:52:55: tak Starvi-chan bez úhony přežila! no tak vidíš jak si šikovná! odhrála si koncert a 30 tě čeká dalš...
28.02.2009 12:51:38: May: Já teď také hraji osmým rokem. Že by mě to nebavilo se říct nedá...spíše bych si raději hrála j...
27.02.2009 23:43:06: místností se rozezněl tón příčné flétny.. *-* oh.. zní to ještě líp, než to doopravdy bylo (samý kix...
 
Děkuji že jste přišli, těším se na Vaší příští navštěvu ! !